Tu kočku jsem zachránila před šikanou. Stala se mou věrnou společnicí a nejlepší kamarádkou. Ani smrt nás nerozdělila. Přišla a vyhnala ty, co mě ohrožovali.

Měla jsem za svůj život mnoho koček, ale dá se říci, že si kočky našly spíše mě než naopak. Nikdy jsem bez nich dlouho nebyla. Pokud jsem si kočku nevyhledala dobrovolně, našla si mě ona. Tehdy jsem navštívila pracovně jistou dámu, která měla byt plný koček.

Své měla pouze dvě, osm jich podědila. Tak dobře se postarala o jistého starého chovatele, až jí za to odkázal v závěti všechny své kočky, neboť správně tušil, že se o ně postará. A tak se její malý byt proměnil v bojiště. Kočky se vzájemně nenáviděly. Do této dramatické atmosféry jsem vstoupila já – a dostala kočku.

Věděla, jaký budu mít den

Ghándí byla dobře vychovaná kočičí dáma. Byla dokonale čistotná, nikdy nic nerozbila ani nezničila. Duševně se mnou souzněla. Podle jejího chování jsem hned ráno poznala, jaký den budu mít. Když mě nechtěla z domu pustit, čekala mě nějaká katastrofa.

Když si spokojeně vychrupovala v mé posteli, věděla jsem, že se mi bude dařit. Když mě Ghándí opustila, vystlala jsem jí krabici sametem, přidala její oblíbenou hračku a napsala dopis na rozloučenou. A pohřbila ji nedaleko bydliště. Myslela jsem, že je to konec a nikdy už o této kočce neuslyším.

Do bytu mi vrazili výtržníci

Sestra si našla přítele – Turka, který se mi nastěhoval drze do bytu, a po něm jeho kamarádi. Protože jsem proti svým nevítaným nájemníkům měla výhrady, našla jsem jednoho dne po příchodu z práce všechny své věci vystěhované na chodbě.

Obrátila sem se o pomoc na nejbližší oddělení policie, abych se dozvěděla, že se do rodinných záležitostí nepletou. Vztahy se vyhrotily natolik, že mi nezbylo, než vzít spacák a ustlat si v práci na koberci. Do ranních hodin jsem přemýšlela, jak z problému ven…

Chránila mě i po smrti?

Nezvaní návštěvníci sbalili kufry sami.

Sestra, která se nezmohla na mou obranu ničeho, jak se jich bála, mi líčila, jak všichni utekli před nočním přeludem – bílým chlupatým zvířetem, které jim sedělo na prsou ve chvíli, kdy usnuli… Když se tato noční můra opakovala a byla problémem všech, propadli Turci panice.

Vykřikovali cosi o démonovi, kterého dokonce jmenovali. Sebrali si své saky paky a nikdy už do mého bytu nevkročili. Nastěhovala jsem se zpět.

Jestli to chlupaté bílé zvíře byl opravdu duch, pak to musela být moje Ghándí, která převzala spravedlnost do svých velkých bílých tlapek.

Jindra (51), Praha