Bylo zřejmé, že mi manžel něco tají. Jeho záhadné vycházky mi nedávaly spát. Musela jsme ho tajně sledovat, abych zjistila pravdu!

Nuda všedního dne, kdy jsme s manželem v téměř stejnou dobu odešli do důchodu, byla čím dál nesnesitelnější. Nějaké koníčky, které mě stejně nebavily a občasná vycházka, mě před tíživým pocitem zbytečnosti neochránily.

Nezbytný ranní nákup v místní prodejně potravin se stal téměř společenskou událostí. Těšila jsme se na něj už od večera. Nebo tedy spíš na kamarádky a známé, které tam potkám.

Syn byl přísný na dceru

My starší lidé si už tolik netelefonujeme a nemailujeme, jako naše vnoučata. Ale kdyby mě slyšela naše vnučka Sofinka, asi by jen pohrdlivě obrátila oči v sloup. „Ale babi, my si skypujeme a posíláme textovky.

Dneska si už nevolá nikdo…“ poučila by mě v dobrém. Byla moc hodná, moje jediná vnučka. Navzdory tomu, že byla jedináček, nějakým rozmazlování zkažená nebyla. Její rodiče na ni byli přísní. Mně se někdy zdálo, že až moc. Měla spoustu kroužků a žádné volno.

Syn o nějakém přetěžování ale nechtěl ani slyšet: „Mami, ta holka musí umět jazyky. A taky golf, tenis a jízdu na koni. Jinak by to nikam nedotáhla!“ Občas jsem nevěděla, zda si dělá legraci nebo takové bludy myslí vážně.

Sám strávil dětství u nás na vesnici lezením po stromech a čutáním do balónu. A svoji jedinou dceru takhle drezíruje!

Manželovi to bylo jedno

Můj muž jeho počínání nekomentoval. Pro jistotu! „Musel bych toho našeho holomka přerazit…“ ucedil jednou na půl pusy a já se lekla, zda to nemyslí vážně. On nikdy nemluvil jen tak do větru! V poslední době vlastně nemluvil skoro vůbec.

Kvůli té nudě začal chodit brzy ráno na dlouhé procházky. Vracel se až po desáté dopoledne a v očích měl takový zvláštní výraz. Jako by zažil něco moc pěkného!

Něco, co ho potěšilo a udělalo šťastným… „Má ženskou, to je jasné,“ udělala přítrž mým dohadům Tereza, moje kamarádka. Scházely jsme se dvakrát týdně a sdělili si u kafíčka jen to nejnutnější. Starala se totiž o nemocného manžela tak stále pospíchala.

Tohle ale bylo pro mě nejdůležitější! Vědět, co se mi děje přímo před očima. Druhý den mi Tereza zavolala. Ani se nenamáhala s pozdravem a do telefonu sykla: „Sleduj ho. Stopuj! Pozoruj! Jinak se nic nedozvíš…“ Měla pravdu a já to hned příští ráno udělala.

Chodil asi za prodavačkou

Nenápadně jsem se oblékla, zalehla do postele a čekala, až za manželem zabouchnou dveře. Potom jsem vyskočila a hurá za ním! Byla to namáhavá procházka. Chodil rychle a ušel mnoho kilometrů. Potom nabral nečekaný směr do města.

Minul pár obchodů a vstoupil do prodejny se zvířaty. „Tak je to pravda. Chodí za nějakou prodavačkou, to je jasné…“ pomyslela jsem si. Dovnitř jsme si jít netroufla. Co kdyby mě ti tajní milenci zahlédli?

Umínila jsem si, že na sobě nedám po jeho příchodu nic znát. Moje předsevzetí vzalo za své, hned jak manžel vešel do bytu. Měl zase ten svůj zamilovaný výraz! Rozbrečela jsem se. „Co se děje, prosím tě?“ zeptal se. Popadl mě vztek.

„A to nic není, že mi zahýbáš? Že sis našel jinou?“ křičela jsem na něho jako smyslů zbavená. On se ale rozesmál. „Máš pravdu, zamiloval jsem se. Ale není to tak, jak myslíš!“ vysvětloval, ale já mu v tu chvíli nevěřila ani slovo.

Miloval někoho jiného

Čekala jsem trapné výmluvy! On ale pokračoval: „No, jednou při vycházce mě napadlo se jít podívat do té prodejny se zvířaty. Měli jich tam víc, než bych čekal. Nádherného papouška. Rybičky a dokonce i želvu! A taky usměvavého chameleona Tondu.

On na to jméno vážně slyší!“ líčil mi manžel a v očích se mu objevil ten zvláštní milostný výraz. Teprve v tomto okamžiku jsem uvěřila, že mluví pravdu. „Tak si nějaké zvířátko pořídíme!“ navrhla jsem mu a on úplně zjihnul.

Prý myslel, že zvířata nesnáším a nechtěl mě rozčilovat! Já ale byla tak nadšená, že si ten můj Ludvík nenašel žádnou jinou! Odsouhlasila bych mu i nákup slona…Druhý den ráno jsme se vypravili na nákup zvířátka. V duchu jsem hádala, kterému dá přednost.

Doufala jsem, že želvě. Byla hezky omyvatelná, neměla žádnou srst ani neštěkala. Co víc si přát? Jeho kroky ale vedly k papouškovi. Byl opravdu nádherný.

Máme doma malé ZOO

Růžovo šedý krasavec. Byl určitě moc chytrý, měl takový zvídavý pohled! Jeho cena byla astronomická. Bez dvou stokorun dvacet tisíc! Chtělo se mi omdlít, ale netroufla jsem si protestovat. Toužila jsem manželovi udělat radost.

A také jsem se kvůli tomu svému podezírání cítila provinile. Domů jsme se vraceli s papouškem, želvou i tím chameleonem. Rybičky prý pořídíme příště, až budeme mít pořádné akvárium!

Z papouška se vyklubala dáma, co uměla napodobit pejska i kočičku, hasiče a vrtulník. Bytem se nám rozléhá štěkání, mňoukání a další zvuky. Želva si hlasitě škrábe drápky o zeď a chameleon jen naštěstí tiše mění barvy. Nenudíme se už ani minutu!

Moc se těším, až nás navštíví Sofinka. Ta se podiví, jaké máme ZOO!

Blanka N. (63), Prostějov