Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že člověk může žít celá léta v nevědomosti a důležitou věc zjistí až ve zralém věku. A potom prožije naprostý šok!
Měla jsem celkem šťastné dětství. Byla jsem jedináček, takže mi rodiče věnovali všechnu svoji péči, doslova mě rozmazlovali. Dostala jsem se na školu, kterou jsem si přála, našla si dobrou práci, pak i skvělého životního partnera, se kterým jsem dodnes. S ním jsem se přestěhovala ze svého rodného městečka do Prahy. Domů jsem se vracela už jen na návštěvy.
Vrátila jsem se do rodného domu
Roky utíkaly, já jsem úspěšně vychovala dva syny a žila jsem si spokojeným životem. Ten mi narušilo jen předčasné úmrtí otce. Uvažovala jsem o tom, že si maminku pak vezmu k sobě do Prahy, ale o tom ona nechtěla ani slyšet. Blízko ní bydlela její sestra, čili moje teta a ta mi slíbila, že za ní bude často chodit a dávat na ni pozor. Také já jsem, ať už sama nebo s manželem či některým ze synů, pravidelně za maminkou jezdila. Stáří ale bohužel přináší nemoci. Mamince zjistili rakovinu v pokročilém stádiu. Šlo to velice rychle, příliš netrpěla. V poslední fázi už musela být v nemocnici. Vzala jsem si v práci neplacené volno a dny jsem trávila ve svém rodném domě – až do maminčiny smrti.
Záhadné dítě
Po smrti obou rodičů jsem jako jedináček byla jedinou dědičkou veškerého majetku. S manželem jsme se rozhodli, že se dům pokusíme prodat, protože by bylo finančně složité ho na dálku udržovat. Několik víkendů jsem se rozhodla obětovat tomu, že dům vyklidím a připravím. Přitom se mi dostávaly do rukou různé předměty, které mi připomínaly moje dětství. Jednoho odpoledne jsem objevila tajné album starých fotografií, které jsem nikdy předtím neviděla. Při pohledu na jednu z nich jsem zůstala v šoku. Byli na nich moji rodiče, ale společně s nimi také úplně cizí malé dítě! Vůbec jsem nechápala, co si o tom mám myslet. V první chvíli jsem se snažila sama sobě namluvit, že to přece musím být já. Dobře jsem ale věděla, že to tak není. To dítě na fotce byl totiž zcela jasně chlapec!
Teta mi vše prozradila
Přemýšlela jsem, na koho se mám s tou záhadou obrátit. Jediný, kdo přicházel v úvahu, byla moje teta. Chvíli jsem si to ještě srovnávala v hlavě a k večeru jsem zamířila k jejímu domku. Jakmile jsem spustila, že se chci na něco zeptat, podívala se na mě tak, jako by věděla, o co půjde. Ukázala jsem jí starou fotografii. Teta se mě zeptala, jestli se mnou o tom opravdu rodiče nikdy nemluvili. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. Řekla mi, ať se posadím a pak mi odhalila rodinné tajemství, o kterém jsem celý svůj dosavadní život neměla ani tušení. Dávno předtím, než jsem se narodila já, přišel na svět můj bratr Jiříček. Rodiče ho zbožňovali stejně jako později mě, snesli by mu třeba modré z nebe. Jenže když mu byly čtyři roky, vážně onemocněl. Prodělal dětskou obrnu a protože měl i slabé srdíčko, v nemocnici zemřel. Já jsem se pak stala vlastně Jiříčkovou náhradnicí.
Zpětně jsem pochopila mnoho věcí
Celý ten příběh mi mnohé objasnil, například i chování mého otce, který mě v dětství vedl spíše ke klukovským sportům. Pochopila jsem také, proč si maminka přála, aby se náš prvorozený syn jmenoval Jirka. Tehdy jsme jí s manželem vyhověli, protože jsme si spíš přáli holčičku a pro tu jsme měli jméno vybrané. Mrzela mě na tom jen jedna věc: že se mi až do smrti s tímhle tajemstvím rodiče nesvěřili. Zeptala jsem se tety, jestli má můj bratříček, kterého jsem nikdy nepoznala, někde hrob. Dozvěděla jsem se, že ho pohřbili do hrobky otcovy rodiny, ale jméno tam nenapsali. Vyprávěla jsem pak všechno i manželovi a synům. Kdykoliv teď jezdíme do mého rodného městečka, beru s sebou o jednu svíčku a jednu kytičku na hřbitov víc.
Alena (52), Praha
