Čas letí a já nikdy nepřestanu vzpomínat na svého syna Romana, který mi velice chybí. Doplatil na to, že mu nikdo a nic nebylo lhostejné!
Roman se před pěti lety rozhodl, že zkusí své pracovní štěstí v Praze. Měl za sebou průmyslovku, dva roky v továrně jako dělník a hlavu plnou ideálů. Občas si vyhledal nějaké inzeráty a vydal se do Prahy.
Z počátku se vracel nadšený, že se jim líbí, a že se mu prý určitě ozvou. A neozvali. Až jednou to vyšlo. Nevrátil se sice příliš nadšený, už věděl, jak to chodívá, že takovéto „my se Vám ozveme“, znamená, že vlastně neprošel. Nedělal si velké naděje.
Druhý den se vrátil večer z práce a oči mu jen zářily.„Mami, oni zavolali, oni mne berou,“ křičel již od dveří. Dnes si jen říkám, kdyby ten den nikdy nenastal, ale braňte dospělému synovi ve štěstí.
V továrně mohl ukončit pracovní poměr dohodou na konci měsíce a nic nebránilo v tom, aby od prvního března mohl nastoupit na nové místo. Štěstí nebralo konce. Úplně náhodně se mu ozval kamarád, že opouští zařízený pokoj v bytě, kde bydlí fajn parťák.
Hledal za sebe náhradu, protože se stěhoval ke své přítelkyni. A cena, ta byla také skvělá.
Zazvonila na nás policie
Rychle se zabydlel, v nové práci se mu líbilo, plat dostal také slušný, co více si přát. Byla jsem šťastná máma. První víkend přijel naprosto nadšený a sdílená radost s dětmi i s těmi dospělými, je mnohem větší, než ta vlastní.
V neděli jsem mu navařila a napekla na celý týden. Za vše poděkoval a na tvář přidal pusu, ač to jindy nedělal. Ve dveřích mi ještě sdělil: „O víkendu mi nečekej, zůstanu v Praze.
Spolubydlící mi slíbil, že mi trochu protáhne Prahou.“ Vzala jsem na vědomí a naplánovala jsem program pro zbytek rodiny.
V pátek v podvečer u našeho domu zvonila policie, trochu mi to překvapilo, ale co, asi se chtějí na něco zeptat. Všichni jsou doma, Roman v Praze, vše je, jak má být. Představili se a ptali se, zda jsem matka Romana, vyděsilo mi to, ale věta:
„Váš syn nepřijede,“ mi nějak nepřekvapila a ještě jsem si říkala, že vím, že nepřijede. Oni byli vcelku překvapení, že už to vím, ale to už bylo nějak divné a začalo mi docházet, že není asi něco v pořádku.
To už přicházel i můj manžel, bylo evidentní, že čekají, až dojde ke vrátkům a oznámili nám, že Romana srazila tramvaj.
Svým zraněním podlehl
Nedokázali jsme to vůbec pochopit. V pondělí jsme jeli do Prahy si převzít jeho věci a dozvěděli jsme se, co se zhruba stalo. Starého pána přivřela tramvaj v zadních dveřích prvního vozu a on se ho snažil vyprostit.
To se mu podařilo, ale sám spadl pod druhý vůz, který ho zachytil. Následkům zranění podlehl na místě. Roman se stal hrdinou všedního dne, který zaplatil za svoji duchapřítomnost daň nejvyšší. Nikdy nezaváhal s pomocí těm druhým, když ji potřebovali, on takový prostě byl…
Jana L. (52), Hradec Králové
