Po tříletém vztahu jsme se s partnerem rozhodli, že se vezmeme a založíme rodinu. Na miminko jsme sice chvíli čekali, ale vytoužený okamžik přeci jen nastal, neradovali jsme se však dlouho…
Po roce usilovného snažení o miminko jsme rozhodně ještě znepokojení nebyli. Oba jsme žili velmi aktivním životem. Měli jsme dobrou práci, hodně jsme sportovali a užívali jsme si cestování a doufali, že z některého výletu si přivezeme miminko. Vzájemně jsme se uklidňovali tím, že jsme si říkali, že vše přichází ve správném čase, který ještě nenastal. Na konci třetího roku usilování o dítě jsme se rozhodli, že vyhledáme odbornou pomoc.
Zprávy nebyly moc příznivé, ale nejednalo se o stav, kdy by bylo nutné propadat depresím. Bylo nutné ubrat na pracovním tempu a plodnost podpořit hormonální léčbou. Šťastné zprávy jsme se dočkali zhruba za rok. Těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Ranní nevolnosti jsem neměla, tlak mi nekolísal a do zaměstnání jsem docházela až do počátku devátého měsíce. Pohlaví jsme si nenechali prozradit.
Holčička se znamínkem
Konečně přišel ten velký den, kdy jsem na svět přivedla naší Ivanku a rázem z nás byli nejšťastnější rodiče pod sluncem. Holčička se sice narodila se znaménkem v obličeji, které bylo diagnostikováno jako nezhoubný névus, ale to nás neznepokojilo, protože stejně byla nejkrásnější. Lékaři nás uklidnili, že se nemusíme ničeho obávat. V pěti měsících při pravidelné kontrole nás dětská lékařka potěšila. Ivanku nazvala ukázkovým miminkem. Upozornila nás však také na to, že se mírně znaménko zvětšilo. Trochu nás vyděsila její slova, že je tu možnost, že se mohou v útvaru odehrávat nesnadno kontrolovatelné změny. Také dodala, že se domnívá, že se pravděpodobně nejedná o zhoubné změny. Veškerá vyšetření skutečně potvrdila, že se opravdu nemusíme zatím (!) znepokojovat. Při další návštěvě jsme společně s lékařkou probrali ještě jednou celou situaci a vzhledem k tomu, že se velice obtížně odlišují některé typy znamének od zhoubného melanomu, doporučila nám pro jistotu odbornou konzultaci ještě v nemocnici. Lékař nám tehdy navrhl chirurgický zákrok a dal nám čas na rozmyšlenou. Zhruba po týdnu jsme měli jasno. Ivanka zákrok podstoupí. Těžko jsme se s vlastním rozhodnutím smiřovali, ale výčet rizik možných změn ve zhoubný nádor nás velmi znepokojoval. Děsilo nás to natolik, že nám myšlenky nedaly několik nocí spát. S těžkým srdcem jsme Ivanku objednali k výkonu, když jí bylo sedm měsíců.
Nastal den operace
Na klinice nás velmi vřele přijali. Vše nám podrobně vysvětlili a uklidnili nás natolik, že jsme si byli jistí, že děláme jen to nejlepší pro naši holčičku a pravděpodobně jsme také dělali, což ukázal až čas. Brzo ráno ji ještě nabírali krev, jen trošičku si pofňukala a já si říkala, jak statečnou holčičku máme. Plánovaný čas se blížil. Ivanka zlehka odpočívala, a přesto šibalsky po mně pokukovala, ale tlumivé léky před narkózou již zabíraly. Na řadu přišla téměř přesně v 10 hodin tak, jak bylo naplánováno. Zákrok měl trvat zhruba 40 minut. Doprovodila jsem ji v malé postýlce až k operačnímu sálu a rozhodla jsem se, že počkám u skleněných dveří, abych byla, co nejdříve zase u ní. Prvních 15 minut uteklo velice rychle. Představovala jsem si vše, jak nám to lékaři popisovali. Tak teď ji vyndavají z postýlky, teď už ji uspávají, teď už mají v ruce skalpel a čas začal být věčný. Každá minuta byla jako hodina. Po dalších deseti minutách velmi svižným krokem okolo mne proběhl lékař, který se ihned ztratil za skleněnými dveřmi. První moment mi napadlo, že je znaménko asi zhoubné. Okamžitě jsem se začala uklidňovat, že to určitě tak není, ale nějak to nešlo. Měla jsem pocit, že stárnu s každou minutou. Za další chvíli proběhl okolo mne další bílý plášť. Nyní jsem už byla velmi znepokojená.
Drama, které jsem jen tušila
Uběhlo oněch avízovaných 40 minut a dveře se neotevíraly. Neotevíraly se ani po hodině… Téměř za dvě a půl hodiny bylo mé napětí prolomeno. Otevřely se dveře potřetí a z nich vyšel operatér. V jeho tváři se dal vyčíst znepokojivý děj.
„Je mi velice líto, ale došlo k nečekaným komplikacím. K jakým komplikacím?“ Vyhrkla jsem. „U holčičky došlo k nečekané zástavě, ale podařilo se nám srdeční činnost obnovit, ale zástava trvala dlouhých 15 minut. V tento moment nevíme, zda došlo k poškození mozku vlivem nedostatku kyslíku, ale vyloučit to nemůžeme, dokonce je to pravděpodobné.“
Nějak jsem nechápala, jak se zdravému miminku najednou mohlo zastavit srdíčko… Za chvíli ji již převážely na ARO napojenou na celou řadu přístrojů. Byl to nejstrašnější pohled, jaký se může matce naskytnout. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale ani jsem nechtěla. Okamžitě jsem volala manžela, aby za námi přijel. Nedokázala jsem mu vysvětlit, co se vlastně stalo. V podvečer nám oznámili, že se Ivanka přiměřeně zotavuje, ale výsledky celé řady vyšetření zatím nemluví jasně.
Nechcete uvěřit a máte tendence obvinit každého
Druhý den s námi již otevřeně mluvili a potvrdili, že bohužel došlo k poškození mozku, ale zatím ještě není zcela jasné, na co se máme připravit. První dobrou zprávou bylo to, že znaménko bylo celé odstraněné a včas, protože se jednalo o typ, ze kterého se velice často vyvine zhoubný nádor. Ještě tentýž den přišla i druhá zásadní zpráva, došlo k nenávratným změnám na mozku. O poznání lepší zpráva byla, že se již probírá a můžeme ji vidět.
V postýlce již neleželo naše usměvavé sluníčko, ale holčička, která se nehýbala, měla zavřená očíčka, která občas ztěžka otevřela. Když jsem jí do dlaničky vložila prst, nesevřela ho… Další den přišla naprosto zdrcující zpráva, bylo zasaženo několik mozkových center, která významně změní život nejen Ivanky, ale i celé rodiny. Nedostatek kyslíku vedl k otoku mozku a následně k dětské mozkové obrně, tedy k závažnému poškození mozku a prognóza jasně byla bez velkých nadějí na zlepšení. Tomu se prostě nedá uvěřit, když tři dny před tím vaše milované dítě se plazí po pokoji, směje se a vy s ní. Máte tendenci obvinit každého, kdo se jen na dítě podíval, sebe, partnera a celý svět. Na počátku věříte, že je naděje na zlepšení, na významné zlepšení. Vidíte, co ostatní nevidí, pohyby, záškuby a naději. Rozpadnou se vám na padrť veškeré sny. Vaše dítě sice roste, ale má prázdný pohled, téměř vás neslyší, vnímá jen váš stín, pohybuje se pouze s dopomocí, nemluví…
K úplnému smíření se asi nikdy nedojde
Mám pocit, i po těch dlouhých letech, že se nikdy s manželem nepřestaneme obviňovat, že jsme se vzájemně nezastavili v rozhodnutí, které vedlo k naší rodinné tragédii. Ani po létech dřiny, obětování se, denního tvrdého cvičení se stav nezlepšil. Dnes hlavně už jen doufáme, že se stav nebude již zhoršovat. Ivanka je ve svých třinácti letech osmdesátikilovou holčičkou, která někdy usedavě pláče, jindy se potýká s opakovanými záchvaty celý den, jindy čelíme celodenním záchvatům vzteku a zuřivosti, kdy demoluje vše okolo sebe, kouše, škrábe, plive a je nebezpečná i sama sobě. Vymodlené dítě, kterému věnuji veškerý možný čas, mi nikdy neřekne, maminko. Mizivá je i naděje, že mne pohladí a řekne několik milých slov, jak moc mne miluje, jak je šťastná. Nikdy mi nebude vyprávět o své první a ani druhé či třetí lásce…
Nemohu však jen spílat osudu, jsou i momenty, kdy se cítím naprosto smířená a vyrovnaná a vím, že kdyby operaci nepodstoupila, osud by nám život s ní nedopřál, což se po důkladném rozboru tkáně potvrdilo. Často ji říkám, jak moc ji mám ráda a jen si občas sním, jaké to mohlo být a představuji si, jak jde poprvé do školy, jak si hraje, jak má s dívkami svého věku taková ta holčičí tajemství… Ze snění mi vždy probere pohled na počmáranou zeď, stržené tapety či rozbitou tabulku skla v okně, kterou naposledy rozbila v záchvatu zuřivosti pěstí a já si jen mohu říci: „Ještě, že se nepořezala a v klidu vytočím číslo na sklenáře a po stodvacáté se zeptám, kdy by měl čas okno zasklít.“
Radka N. (49), Praha
