Byla to vilka našich snů. Léta jsme ji zvelebovali svépomocí a vychovávali při tom děti. Radost nám ale zkazilo neštěstí . Byla jsem to já, kdo musel rozhodnout o manželovo osudu.

Ten dům nás okouzlil už v době, kdy jsme byli s manželem mladí. Chodili jsme kolem něho a snili o tom, že si ho jednou koupíme.

Což se také nakonec stalo… Když ale opravujete dům mnoho let, jste na prahu padesátky a nemáte peněz nazbyt, snažíte si celou řadu věcí udělat svépomocně.

Hypotéka na pořízení prvorepublikové vily nás sice neruinovala, ale stále přibývaly práce, se kterými jsme nepočítali. Náklady se stále navyšovaly, ale je také pravda, že rekonstrukce byla již ve finále.

Scházeli nejrůznější drobnosti, jako obložit koupelnu, zaspárovat nově vystavěný komín, natřít zábradlí u schodů, venku dodělat chodníčky- Zahradu jsme považovali za koníčka celé rodiny, takže jsme ji ani nezapočítávali do nedodělků.

Štěstěna nám přála

Manžel vydělával celkem slušně a i já měla lepší postavení a dobře placenou práci. Vše šlo jaksi normálně až do té doby, než manžel přišel o práci.

Bylo jaro a podpora v nezaměstnanosti z úřadu práce nebyla úplně zanedbatelná a práce na vile a okolo ještě bylo, jak se říká, jako na kostele. Nakonec jsme se shodli, že se to vlastně hodí.

Společně jsme vypracovali plán prací a rozložení našich finančních prostředků a dohodli jsme se, že manžel nebude nikterak významně usilovat o jakékoli místo po dobu čtyř měsíců a bude se intenzivně věnovat nedokončené práci na domě.

Platilo však také to, že pokud by přišla zajímavá nabídka, že do práce nastoupí. Manžel byl středoškolák, který vedl dopravní provoz. Dopravě opravdu rozuměl a práce ho velmi bavila.

Líbilo se mu v provozu mnohem více, než na úřadu na odboru dopravy, kde před tím několik let pracoval. Stále ho to táhlo k autům.

Byl vždy tak opatrný!

Byl vždy velmi pečlivý, vždyť jedna z jeho pracovních náplní byla bezpečnost práce. Na vše jsme byli pro jistotu pojištění a vše probíhalo předpisově. Nikdy jsem o svého zručného manžela neměla strach. Stejně zruční byli i naši kluci.

Oba už byli na vysoké škole, jeden studoval elektro a druhý byl v prváku na průmyslovce. Manželovi vcelku rádi pomáhali. Naše patnáctiletá princezna se spíše věnovala domácnosti, o kterou se uměla slušně postarat.

Jednoho dne se manžel rozhodl, že sám vyčistí a prohloubí studnu, i když věděl, že tyto práce se svépomocí již nemají vykonávat. Přesto jsem mu věřila, že nic nezanedbá.

Samotnému sestupu na dno studny předcházela dalekosáhlá přednáška, které se museli účastnit oba kluci.

Rozebírali společně, k jakým otravám dříve hojně docházelo, a tak jsem z metanu či oxidu uhličitého neměla nijak zvláštní strach, i když každý rok dojde k několika úmrtím z těchto důvodů. Sice jsme detektor neměli, ale ten snadno nahradila svíčka.

Nebáli jsme se o něho

Manžel připravil z drátu speciální držák na svíčku, kterou zapálenou na provaze spouštěl za přítomnosti synů do studny, aby se přesvědčili, že je tam dostatek kyslíku či není nadbytek metanu.

Plamen nezhasl a ani se nijak zvlášť nerozhořel, takže se zdálo, že je vše v pořádku. Manžel se spustil tedy do studny. Nejdříve chtěl odstranit veškeré letité bahno a studnu ještě, tak o půl metru, prohloubit.

Zdálo se mu, že by pramen mohl lépe vyvěrat na povrch. Za stálého odčerpávání vody malým benzínovým čerpadlem se mu rychle podařilo zbavovat bahnitého povrchu. Kluci vše vytahovali ručně přes ruční rumpál. Práce šla jako po másle.

Naši mladí pánové se střídali u kbelíku, který vytahovali a neustále otce sledovali. Já jsem společně s dcerou vařila, pekla, uklízela a přitom jsme si vyprávěly a občas se z okna podívaly na ty naše chlapy.

Doba oběda se přiblížila a s radostí práci na chvíli přerušili. Manžel říkal, že mu pauza prospěla, že je nějaký unavenější. Za hodinku už ale zase byl hluboko pod povrchem zemským.

Nedovolil ani jednomu se synů sestoupit za ním a navíc, ani jeden by to nedělal tak dobře jako on. Takový už náš taťka prostě byl…

Náš táta umí všechno líp

Manžel zkontroloval druhé jistící lano, a až pak sestoupil po svázaných žebřících dolů a opět se pustil do práce. Zhruba po hodině se na zahradě něco stalo. Kluci začali zmateně pobíhat kolem studny. Vyběhla jsem ven a dozvěděla se, že táta dole zkolaboval.

Báli se, že je to infarkt. Kuba, ten starší, se rozhodl sestoupit dolů, aby otce připnul na karabinu a vytáhli jsme ho ven. Já mezitím běžela k sousedovi, aby nám šel na pomoc. Přiběhl i s manželkou.

Ta, když zjistila, co se děje, bez otálení vytočila tísňovou linku 112. Na místo dorazili kromě záchranářů také hasiči, kteří se okamžitě spustili do studny, kde nezachraňovali jen mého manžela, ale už i syna, který také záhy začal kolabovat.

To už bylo jasné, že to nebyla srdeční záležitost, co mého muže skolilo. Třásla jsem se najednou hrůzou nejen o manžela, ale i o syna. Dcera vedle mě plakala, a já neměla sílu ji říct jediné slovo útěchy.

Syn zachráněn, manžel ne

Hasiči okamžitě zjistili, že se v několikametrové studni nahromadily nebezpečné zplodiny z benzínového čerpadla. Jednalo se tedy o otravu oxidem uhelnatým.

Synovi, který už také pomalu ztrácel vědomí, nasadili na dně studny kyslíkovou masku, a dali přednost manželovi v bezvědomí, který tam ležel dlouho. Ani jsem v tom šoku nepostřehla, že nám na zahradě mezitím přistál vrtulník.

Manžela do něj naložili, byl stále v hlubokém bezvědomí. Zírala jsem, jak se vrtulník pomalu odlepuje od trávníku a zmenšuje se ve výšce, a mizí v záři slunce. Syna převezli sanitkou do nemocnice. Ještě na naší zahradě začal reagovat, ale byl zmatený.

Jeho stav byl sice také vážný, ale po několika hodinách po přijetí bylo jasné, že není ohrožený na životě, že bude zase v pořádku. To jeho táta na tom byl podstatně hůře. Jeho stav se nezlepšoval.

Ve večerních hodinách nám lékaři řekli, že je jeho stav kritický s tím, že zítra budeme všichni moudřejší. Příliš nadějí nám nedávali. Druhý den ráno nás ale nečekaly dobré zprávy. Lékaři u manžela konstatovali mozkovou smrt. Bylo na nás, abychom rozhodli, zda necháme manžela odpojit od přístrojů.

Nejtěžší rozhodnutí v životě

Do tohoto dne jsem chápala, když se blízcí rozhodli nechat odejít z tohoto světa svého milovaného, pokud byl jeho stav neslučitelný se životem. Měla jsem proto pochopení a nikoho jsem neodsuzovala.

Najednou jsem ale byla já v situaci, kdy jsem měla udělat toto rozhodnutí. Najednou to bylo na mne a o mé rodině. Měla jsem v rukách protokol a odmítala jsem se pod něj podepsat… Mé zoufalství umocňovalo hlasité vzlykání.

Četla jsem si pořád dokola papír, který mi dala sestřička. Neměla jsem sílu číst. Po dvaceti minutách za mnou přišel lékař a vysvětlil mi znovu, že léčba opravdu pozbývá smyslu.

Vše prý prodiskutoval v širším týmu lékařů a jejich odborný názor je, že nadešel čas… Já jsem však byla ta osoba, která musela říci ano pro život či ano pro smrt. Moc jsem je prosila, aby nám ještě dali několik hodin. Chtěla jsem se poradit s dětmi.

V nejužším rodinném kruhu jsme se rozhodli pro tatínkovo odpojení a v podvečer ho navždy nechali odejít. Zda to bylo správné? Nevím, ale věřím, že ano. Dokud se člověk nesmíří s tím, že udělal správné rozhodnutí, netruchlí, ale týrá se…

Helena (49), Ostrava