Moje manželství se po čtyřech pěkných letech ocitlo v hluboké krizi. Partner měl milenku a tvrdil, že se jí nevzdá…
Vrabci na střeše si už štěbetali, že je mi můj manžel nevěrný, věděli to úplně všichni, jen já stále nic netušila. Nebo spíš jsem to nechtěla vědět. Choval se podezřele, to je pravda, ale já jsem před tím zavírala oči. Bylo to tak lepší. Stále ještě zbývala naděje, že jsem si to hrozné podezření vykonstruovala… Jenže pak, jednoho dne přiletěla moje sestra. Připomínala rozzuřené tornádo. Když jsem jí otevřela dveře, vychrlila na mě: „Kde máš manžela?“ Nechápala jsem, o čem to mluví. Pokrčila jsem rameny: „No přece na služebce.“ Ironicky se usmála. „Tak na služebce, jo? Jak můžeš být tak strašně naivní?“
Teď, když už to přede mnou někdo skutečně vyslovil, jsem věděla, že je to pravda. Svezla jsem se na židli a chtělo se mi umřít. Sestra mi přinesla sklenici vody.
Sestra mi otevřela oči
Pozorovala mě, a pak mírnějším hlasem podotkla: „Někdo ti to už prostě musel říct. Nemohla jsem se už koukat na to, jak si z tebe všichni dělají srandu.“ Sklopila jsem oči. Moje sestra Irena byla vždycky mnohem průbojnější a energičtější než já. Ta by si žádné podvádění líbit nenechala. „Jak jsi to jen mohla dopustit?“ zeptala se nevěřícně. Hluboce jsem se zamyslela. Nevím, opravdu nevím. Tehdy mi bylo dvaatřicet let, byla jsem čtyři roky vdaná za Romana, svou životní lásku, a nějak mě prostě nenapadlo, že by byl schopen vést druhý život, o němž by mi nic neřekl. Že má tajemství. To se nemělo stát. „Rozvedla bych se s ním. Tohle se neodpouští,“ utrousila Irena. Poctivě jsem se nad jejími slovy zamyslela. S tím výsledkem, že si něco takového zkrátka nedovedu představit. Prostě jsem za nic na světě nechtěla o Romana přijít.
Upřímný rozhovor
Ten večer se Roman nějakým zázrakem objevil doma. Řekla jsem mu, že ode dneška nebudeme chodit kolem horké kaše, protože už všechno vím. Bála jsem se, že bude zapírat, ale Roman nezapíral. Sedl si ke stolu a vyhrkl: „Neplánoval jsem to. Vím, že ti ubližuji. Ale jsem v tom až po uši a bojím se, že to nedokážu ukončit.“ Tak to opravdu nebylo dobré. Skutečnost se ukázala ještě horší, než jsem očekávala. Mrazivě jsem se zeptala: „Dobře, a co teď uděláš? Odstěhuješ se?“ Mlčky zavrtěl hlavou. Zjevně se nechtěl vzdát ani jedné z nás. Trápil se, ale co to bylo proti tomu, jak jsem se trápila já. Řekla jsem mu, že se časem bude muset odstěhovat, protože na to nemám nervy, a šla jsem si lehnout do obýváku.
Všichni si mě prohlíželi
Nedokážu říct, kolik nocí jsem proplakala, ale bylo jich hodně. Musela jsem ovšem chodit do práce, která vyžadovala soustředění, pracovala jsem totiž jako mzdová účetní. Tehdy jsem měla opravdu strach, abych neudělala nějakou chybu. Kolegyně se na mě tak divně dívaly a ptaly se, co je se mnou. Tak jsem se jednou v denním světle odvážně podívala do zrcadla a zděsila jsem se. Vypadala jsem o deset let starší. Když jsem, otřesena tím, co jsem viděla, vycházela z toalety, kolegyně, kterou jsem potkala na chodbě, se mě zeptala, jestli nejsem nemocná. To byl poslední hřebíček. Rozhodla jsem se, že když už nejsem schopna udělat něco kloudného se svým životem, zapracuji alespoň na svém vzhledu.
Začal žárlit
Objednala jsem se do kadeřnictví. Vedle v oděvech jsem si poté koupila nové šaty a začala jsem se zase líčit. Také jsem zhubla. Po pár týdnech jsem musela uznat, že mi to sluší. Po dlouhé době jsem byla spokojena s tím, jak vypadám. Když jsem pak spokojeně připlula domů, otevřel mi Roman. Prohlédl si mě, do očí se mu vloudil divný výraz, a povídá: „Tobě to sluší.“ Vypadal čím dál zachmuřeněji. „To je snad dobře, ne?“ odpověděla jsem. Vtom se ozval telefon. Roman k němu přiskočil, zvedl sluchátko, několikrát zvolal: „Haló? Kdo to je?“ Pak sluchátkem praštil zpátky do vidlice a houkl: „Kdo to byl?“ Pokrčila jsem rameny. „To bylo pro tebe!“ Upřímně jsem se podivila. Roman ještě jednou zařval: „Kdo to byl?“ Potom si vzal bundu a práskl za sebou dveřmi.
Byla to moje sestra!
Posadila jsem se na gauč. Když pak zase někdo telefonoval, rychle jsem sáhla po sluchátku. Byla to sestra. Smála se a říkala, že schválně volá tomu padouchovi, čímž myslela mého muže, a hned to zavěsí, aby si myslel, že mi volá nějaký tajemný milenec. To mě rozčililo, nelíbilo se mi to. „Hned toho nech,“ požádala jsem ji. Ona však řekla, že bude telefonovat dál, aby toho padoucha vytrestala. Praštila jsem telefonem. Když jsem večer usínala, napadlo mě, že mám příšerného manžela a bláznivou sestru a že jsme opravdu děsná rodina.
Dobře to dopadlo
Koupila jsem si ještě jedny šaty i boty, abych vylepšila svůj vzhled. Začalo mě bavit, jak to manžela znervózňuje. A protože moje sestra i přes můj zákaz sem tam zatelefonovala a ihned pak položila telefon, jako by byla můj záhadný milenec, Roman šílel vzteky. „Takže ty někoho máš?“ štěkal na mě. Jen jsem krčila rameny a tvářila se tajemně. A když jsem se pak vrátila domů později a v povznesené náladě, protože kolegyně měla narozeniny, obvinil mě z nevěry. Musela jsem se smát, i když hořce. „Myslela jsem, že nevěra je tvoje parketa,“ odsekla jsem. Zařval, že se s Magdou – takže se jmenovala Magda – před týdnem rozešel. Brzy nato jsem otěhotněla, takže Magda měla smůlu…
Lucie P. (53), Česká Lípa
