Někdy prostě neuděláte to, co byste měli a pak dlouhá léta litujete a sama za sebe se stydíte. Naštěstí i osud bývá občas k člověku milosrdný. Ke mně alespoň byl.

Eliška dneska celá září. „Ahoj babi, Honza mi dneska konečně zavolal!“ Mám velkou radost spolu s vnučkou. Tak moc si přeju, aby jí konečně vyšel nějaký vztah. A tenhle Honzík se zdá být docela v pohodě. Ne jako ti předešlí, u kterých se Eliška pěkně spálila. Zasloužila by si skvělého partnera, vždyť život se s ní vážně nemazlil.

Dcera si říct nedala

Ilonka byla dost svá už jako malá holčička. S manželem jsme se s ní dost natrápili. Nechtěla poslouchat, byla velmi tvrdohlavá a dost velký vztekloun. Klidně dokázala rozmlátit v afektu panenku o schody našeho domu.

Dnes už musím přiznat, že jsme výchovu prostě moc dobře nezvládli. Neposlušnost jsme řešili tresty, později přicházely stále častější hádky a konflikty. Všichni jsme toho už měli dost. A Ilona se nakonec sebrala a z domu odešla.

Žila si po svém

Odešla sice zbytečně brzy, ale všem se tehdy ulevilo. Jí, i nám s manželem. Ilona stejně nebyla na učení, a tak nastoupila brzy do práce jako prodavačka. Jejím odchodem se paradoxně naše vztahy zlepšily a ona nás pravidelně navštěvovala.

I když byla k nám celkem otevřená, už tehdy jsem ztrácela přehled o jejích neurovnaných partnerských vztazích. Pak přišla s tím, že je těhotná, ale s kým, to tak docela přesně nevěděla. A tehdy řekla větu, která nás definitivně rozdělila. Prý je jí jedno, kdo je otcem, ona stejně to dítě nechce.

Rozešli jsme se nadobro

To jsem nedokázala dceři odpustit. To, že nechce dítě, že je rozhodnutá ho dát pryč, jsem nechápala. Myslela jsem si ale tehdy, že chce jít na potrat. Jenže jsem netušila, že na tuto možnost už je příliš pozdě.

To, že Ilona nabídla dítě k adopci, jsme se s manželem dozvěděli až za dva roky. V té době jsme s dcerou už nebyli v kontaktu. Po té velké hádce, kdy měla jít údajně na potrat se totiž zcela odmlčela. A to, že se nám narodila vnučka jsme vůbec nevěděli. A bohužel jsme ani netušili, kde dceru hledat.

Moje selhání

Celý život si budu ale vyčítat, že jsem tenkrát nic neudělala. Dceru jsem nekontaktovala, tu informaci o „údajné“ vnučce jsem dál nezkoumala. Už jsme se tehdy s manželem nějak smířili s tím, že dceru nemáme. A tedy nemůžeme mít ani žádná vnoučata.

Ale přesto mě stále straší představa, žemožná šlo ještě tehdy zařídit, aby naše vnučka vyrůstala s námi. Takhle nám nezbývalo nic jiného, než abychom žili s manželem sami pro sebe až do jeho předčasné smrti.

Zůstala jsem sama

Najednou ze mě byla vdova bez rodiny. Samota na mě strašně doléhala. Neměla jsem žádné přátele, protože dokud žil manžel, vystačili jsme si spolu téměř sami. Navíc mi nedávno diagnostikovali počínající Parkinsonovu nemoc.

Začala jsem mít vážné obavy o to, co bude se mnou dál. A právě té chvíli kdosi zazvonil u mých dveří. Když jsem otevřela, stála tam Eliška, mladá krásná žena, jakoby vypadla mé dceři z oka.

Chtěla mě najít

Bylo to krásné setkání a dlouhé vyprávění. Eliška byla sice daná hned po narození k adopci. Její adoptivní rodiče ji však ve čtyřech letech vrátili zpátky do děckého domova. Důvodem snad bylo to, že se jim narodily dvě vlastní děti.

Eliška tak zůstala dalších řadu let v děcáku. Když odmaturovala, vydala se do života mimo domov. A jak se ukázalo, uměla si poradit. Časem ale dospěla k závěru, že by alespoň někoho ze své původní rodiny chtěla poznat. A začala hledat své prarodiče. Tak došla až k mým dveřím.

Je mi to moc líto

Žili jsme léta s manželem v přesvědčení, že naše domnělá vnučka vyrůstá v adoptivní rodině a nebylo by dobré do toho nějak zasahovat. Jenže když Elišku adoptivní rodina vrátila, možná jsme měli šanci ji získat my. Nemusela tak dlouho žít v děcáku.

Cítím hroznou vinu. Eliška mi ale nic nevyčítá. Je šťastná, že konečně má nějaké příbuzné. Chtěla by ještě najít matku. Ale moje dcera se někam ztratila, nevím kam. Sama si kladu otázku, jestli bych ji já také chtěla vidět. Nejsem si tím jistá.

Moje vnučka se o mě stará a říká, že už mě neopustí. Neví zatím, co všechno má nemoc v budoucnu obnáší, ale chci věřit tomu, že mě vážně neopustí.

Božena H. (65), jižní Morava