Celý život jsem snila o výhře v loterii a fantazírovala, co bych si za miliony pořídila. Na účtu mi teď leží spousta peněz a já nevím, co dál.
Psycholožka mi přisouvá po stole papírové kapesníky. Už zase brečím jak želva. Proč? Kde kdo by si asi ťukal na čelo. Vždyť se mi přece splnilo to, po čem jsem dlouho toužila a co jsem si tolik přála. Mít balík peněz a nemuset se už do smrti starat, co bude dál. A teď, když k tomu došlo, se hroutím, jsem ochromená strachem a život mě přestává bavit.
Sázení byla moje zábava
Mé vášni v sázení mé stálé číselné kombinace či stírání různých losů se nejprve všichni smáli. Celá moje rodina to brala jako takovou moji drobnou úchylku. Postupem času to ale manželovi začalo vadit. Počítal peníze, které jsem v sázení zanechala. Byla to pravda. Léta sázení mi nepřinesla téměř nic. Občas se mi jen vrátily náklady vyložené za nákup losu
Byla to bomba
Při vaření nedělního oběda jsem si tehdy náhle vzpomněla, že jsem ještě nezkontrolovala poslední tiket, jehož tah byl už v pátek. Jak jen jsem mohla zapomenout. Nechápala jsem. Nechápavě jsem držela tiket v ruce a četla si celou číselnou řadu několikrát, až jsem to konečně pochopila. Vyhrála jsem! 32 milionů. Musela jsem si sednout a byla jsem v naprostém šoku. Chtěla jsem volat na manžela, který byl vedle v pokoji, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. Jen mi tekly slzy. Naštěstí mě nikdo z rodiny v tomto stavu nepřistihl. A já si nechala čas na rozmyšlenou, než budeme doma bouchat šampaňské.
Přepadl mě strach
Nejprve jsem měla velkou radost a jasně před sebou viděla, co všechno si za peníze pořídíme. Co dopřejeme sobě s manželem a co našim dvěma dětem. Studijní, jazykové stáže v zahraničí, skvělé a dlouhé dovolené po celém světě, dům, auto… Pak jsem začala uvažovat realisticky a smluvila si schůzku s finančním poradcem, abych věděla, jak dobře investovat a výhru ještě nějak rozmnožit. Ten chlapík ve mně ale akorát probudil strach, že stačí malá chyba a o peníze zase přijdu. Lhůta na vyzvednutí se nebezpečně krátila. U svého bankovního účtu jsem si založila několik spoření a peníze tam poctivě rozdělila. Stále jsem doma ještě nikomu nic neřekla. Ale právě tehdy začalo moje opravdové peklo.
Chtěla jsem svůj starý svět
Najednou jsem strašně toužila po tom, aby se vrátila doba před výhrou. Hrozně mě trápilo, že jsem o ní rodině neřekla. Věděla jsem ale, že v té chvíli by se náš život naprosto změnil k nepoznání. A já chtěla žít dál normálně, tak jako dřív. Jenže to nešlo. Nechtěla jsem chodit na nákupy, bála jsem se platit kartou. Jenom na poště jsem byla schopná dát kartu z ruky. Jsem ochotná vybrat vždy jen pár tisíc a ty pak poctivě dělím mezi potřeby manžela a dětí. Výběr deseti tisíc mi způsoboval deprese, že ze svého jmění beru moc a brzy budeme zase na mizině. Každý týden chodím k psychologovi, ale strachu, že o peníze přijdu, jsem se ještě nezbavila.
Andrea B. (48), Praha
