Nikdy jsem si na pozitivní myšlení moc nepotrpěla. Jsem založením realista. Po tom, co se mi stalo, jsem pochopila, že je lepší nemalovat si vzdušné zámky. 


Už když jsem se vdávala, věděla jsem, že žádné manželství není procházka růžovým sadem. Hynka jsem měla ráda, rozuměli jsme si, ale i tak jsem počítala s tím, že nás čekají kromě těch lepších i horší chvíle. První léta v manželství byla příjemná.

Pak začal trochu stereotyp, z kterého nás naštěstí vytrhlo narození dcery. Neměli jsme se špatně, na druhou stranu jsme nežili ani v bůhvíjakém luxusu. Měli jsme úplně obyčejný život a byly jsme s ním spokojení.

Když bylo Elišce dvanáct, manžel si našel bokovku. Bohužel se to provalilo. Dcera to nesla mnohem hůř než já. Hynek se choval jako zbabělec, nemohl se rozhodnout, co chce.

Nevěru jsem mu oplatila, to mě trochu postavilo na nohy, ale nakonec jsme tu nemilou situaci ustáli a zůstali spolu. Myslela jsem si, že už nás nic nepřekvapí. 


Bez dcery jsem to nebyla já


Z Elišky vyrostla krásná a chytrá ženská, dělala nám samou radost. Jenže v osmadvaceti potkala okouzlujícího Australana a po roce chození se za ním odstěhovala na druhý konec zeměkoule. Najednou jsem si začala připadat strašně sama.

Nikdy jsem nebyla zrovna akční typ, vlastně jsem se většinou motala kolem domácnosti. Pomalu jsem začala tloustnout, mé dny byly jen o chození do práce, vaření, úklidu a koukání na televizi.

Manžel si mě nevšímal, já kynula, byla jsem věčně smutná a otrávená a přemýšlela jsem, jestli to takhle půjde až do smrti. Nakonec to rozsekl Hynek. Znovu si našel přítelkyni.

Vím, že jsem měla k dokonalosti daleko, ale stejně mě dodnes mrzí, že mi nic neřekl dřív, abych se na sebe podívala a začala se sebou něco dělat. Jenže on to neudělal.

Místo toho se dlouho tvářil, že je všechno v pořádku, a pak mi z ničeho nic vyčetl první poslední a přede mě položil žádost o rozvod. 


Strašně to bolelo


Byla to pro mě mnohem větší rána, než bych čekala. Některé věci zkrátka můžete mít srovnané v hlavě sebelépe, ale když dojde na lámání chleba, bolesti, strachu a zklamání se nevyhnete.

Pro mě to bylo o to horší, že jsem věděla, že na tom všem samozřejmě nesu vinu. Nejdřív jsem o rozvodu nechtěla ani slyšet. Propadla jsem panice, byla jsem ochotná udělat cokoli, jen aby se mnou zůstal.

Ale v hloubi duše mi bylo jasné, že na našem vztahu není už co opravovat. Velkou oporou mi v tu dobu byli mí přátelé. Neměla jsem jich moc, ale dokázali mne přesvědčit, že se musím sebrat a jít dál. Nebýt jich, nevím, jak bych to zvládla.

Moc jsem těm jejich řečem o novém začátku, který přichází vždy, když něco skončí, nevěřila. Jenže pak přišla taková malá náhoda.


Vlastně mi to prospělo


Jako vždycky, když mám problémy, jsem v té době zapomínala na spánek a na jídlo. Navíc jsem celé noci prochodila, protože jsem nemohla spát a byla jsem tak neklidná, že jsem nedokázala jen tak sedět na místě. Během dvou týdnů jsem shodila sedm kilo.

Zjistila jsem to, když jsem se potkala s kamarádkou, se kterou jsem se nějaký čas neviděla a ona se do mě pustila jakou že to držím dietu, že jsem tak úžasně zhubla. To byl první moment, kdy mě začalo zajímat něco jiného než můj zpackaný život.

To, co jsem dělala nevědomky se stalo základem pro můj nový život. Každý den jsem trávila dvě hodiny chozením, navíc jsem začala dvakrát denně cvičit. Dřív jsem snědla, co mi přišlo pod ruku, teď jsem si vybírala.

Žádný cukr, sacharidy jen omezeně, místo obvyklých dobrot jen ovoce a zeleninu. K poslednímu rozvodovému stání jsem mířila jako nový člověk. Ono to totiž chvíli přece jen trvalo, dělení majetku neprobíhalo tak zcela bez problémů.

Ukázalo se, že přátelé měli pravdu. Uviděla jsem svůj život v jiné perspektivě a na rozvodu už mi tak moc nezáleželo.


Rozjela jsem se na plný plyn


Připadalo mi, jako bych poslední léta zaspala a teď musela všechno dohnat. Bála jsem se, že nebudu mít dost peněz, tak jsem si našla druhou práci. Ve svém stávajícím zaměstnání jsem šéfa požádala, abych si mohla zvýšit kvalifikaci.

Povolil to a já se vrhla do studia. Protože mě po práci nic domů netáhlo, našla jsem si cvičení které mě bavilo, chodila jsem plavat, běhat, dokonce jsem začala lézt na umělé stěně. Vypadalo to, že mám úspěch ve všem, do čeho se pustím.

Všichni mě najednou obdivovali. Jak jsem ve formě, kolik toho zvládnu, jak jsem omládla… V práci jsem se dočkala povýšení, největším zadostiučiněním pro mě ale bylo setkání s ex manželem.

Mohl na mě oči nechat a bylo vidět, že mu hodně vrtá hlavou, co se se mnou stalo.


Chtěla jsem být dokonalá


To mě ještě víc popíchlo. Nedělala jsem to kvůli němu, ale přesto. Najednou jsem věděla, že prostě musím být ještě dokonalejší. Přitvrdila jsem v tréninku, v práci jsem jela na dvě stě procent. Byla jsem čím dál tím hubenější, zaťatější a nespokojenější.

A pak se stalo. Jednoho dne jsem se prostě sesypala. Moje tělo a psychika už nevydržely ten zápřah. Skončila jsem na psychiatrii. Nechali si mě tam dva měsíce a nebýt toho, že se vrátila dcera, pravděpodobně bych tam zůstala ještě déle.

Teď si připadám jako v zemi nikoho, nevím co mám dělat a vlastně mě nic nezajímá. Funguju jen kvůli dceři a netuším, co mě čeká. Nejspíš nic co by za to stálo.

Milena (58), Pardubicko