Naše vzorná a poslušná vnučka nám jednoho dne sdělila sladké tajemství. Čeká dítě se stejně starým spolužákem. Rodiče šíleli, ale my si s manželem řekli, že pomůžeme.

S vnoučaty jsme trávili spoustu času. Jednak abychom trochu pomohli našim mladým, ale také, abychom si těch dětí užili, dokud jsou malé. Náš domek je téměř na horách a o sníh jsme doposud neměli nikdy nouzi.

To až v posledních asi třech letech se louky spíš zelenají, než aby z nich byly sjezdovky. I tak se nám všech pět vnoučat podařilo naučit skvěle lyžovat, ale také běhat na běžkách a dokonce i bobovat. Prostě, zimu jsme si uměli užít.

Myslela jsem, že jen ztloustla

Ani v létě, o prázdninách jsme se s nimi nenudili. Na nějaké túry sice děti moc nebyly, ale vyjížďky na horských kolech si zamilovaly a my také. Jen nejmladší vnučka Eliška byla tak trochu lenivá.

Pořád si stěžovala, že ji bolí nohy nebo se vymlouvala na učení. „Mám toho moc, dneska s vámi nikam nejedu!“ tvrdila a my si jí netroufli odporovat. Měla přece už svůj rozum, byla v prvním ročníku na ekonomce a učiva měla opravdu víc než dost.

Často jsme kolem ní chodili po špičkách, abychom ji v tom biflování nerušili. Jednou, když stála u okna a někomu venku mávala, jsem ji uviděla z profilu. Moc mě udivilo, jak má velké bříško. Vždyť byla odjakživa velmi štíhlá, či spíš hubená!

„Ty nějak mlsáš, viď? Kalhoty sotva dopneš, Eliško,“ vyhrkla jsem spontánně, ale nemyslela to vůbec zle. Spíš jsem se chystala nabídnout, že jestli má chuť, něco upeču, nebo koupím.

Rodičů se vnučka bála

Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jak moc se té holky dotknu! Manžel, který nás poslouchal z vedlejšího pokoje, mi okamžitě vyhuboval. „Máš rozum? Něco takového vyčítat patnáctileté holce! Co když teď kvůli tobě dostane anorexii?

Budeš ji mít na svědomí!“ durdil a měl samozřejmě pravdu. Hned jsem se jí šla do pokojíčku omluvit. Ona ale jen zavrtěla hlavou: „Babi, já ti musím něco říct. Čekám dítě!“ V první chvíli jsem si myslela, že se jedná o nějaký nepovedený žert.

Že mi chce moji drzost vrátit tím, že mě šokuje, či co. Ona se ale tvářila úplně vážně. Ztěžka jsem dosedla k ní na postel a opatrně se zeptala: „A ví o tom tvoje máma? A co táta?“ Eliška jen zavrtěla hlavou. Prý jim to nemůže říct, zabili by ji!

Myslela to samozřejmě s nadsázkou, ale docela jsme si uměla představit, jak bude můj syn řádit. A snacha také. Oběma totiž hrozně moc záleželo na mínění ostatních.

Manžel mě překvapil

Všechno muselo být dokonalé, upravené, načančané. Domácnost i děti, auto, byt a bůh ví co ještě. Dokonce i nás pořád napomínali, abychom si pořídili nové auto, že staré je pro ostudu. Byli prostě trochu snobi, ale nemysleli to zle.

Večer jsem tu novinu opatrně a hlavně potichu, aby ostatní vnoučata nic neslyšela, sdělila manželovi. Zareagoval ale jinak, než jsem předpokládala. Nekřičel, nerozčiloval se a dokonce ani neodsuzoval, jak bylo jeho zvykem.

Jen se věcně zeptal, kdo je otcem dítěte? Udiveně jsem přiznala, že nevím. Vůbec mě nenapadlo se na tuhle „maličkost“ zeptat! No, hned ráno nám naše vnučka sdělila, že táta toho mimina je její spolužák ze třídy.

„Je skoro o rok starší, než já!“ rozbrečela se Eliška a nebyla k utišení. Oznámit tu radostnou novinu jsem šla jejím rodičům já.

Házeli vinu jeden na druhého

Sama a s bábovkou, abych jim trochu zvedla náladu. Musela by to být ale bábovka velká jako letiště, aby splnila svůj účel. Můj syn málem dostal infarkt a snacha okamžitě mluvila o potratu. Na názor Elišky nebyli zvědaví.

Nakonec se spolu pohádali a obviňovali se, kdo z nich za to může. „To máš z toho, že jí všechno dovolíš. Ty a ta tvoje demokratická výchova!“ křičela snacha na mého syna, ale ten si nenechal nic líbit: „Zato ty jsi skvělá matka.

S kadeřnicí a kamarádkami toho namluvíš víc, než s vlastní dcerou! Kdy jsi s ní byla naposled někde na limonádě?“ Hádali se tak, že si ani nevšimli mého odchodu. Cestou domů jsem se rozhodla.

Té nešťastné holce pomůžeme, ať už bude její rozhodnutí ohledně dítěte jakékoli!

Z malého máme radost

Jen, co jsem otevřela dveře, manžel mi sdělil to samé. Že musíme Elišce pomoct! Samou radostí jsem mu hned dala pusu! Eliška si nic nerozmýšlela a trvala si na svém. Dítě si nechá! A to i přes protesty mladičkého tatínka a celé jeho rodiny.

A tak se vnučka nastěhovala k nám na hory. Do školy dojížděla až do poslední chvíle před porodem. A potom, po dvou měsících pokračovala ve studiu. My s manželem hlídali.

Pořídili jsme pořádný pytel z pravého beránka a na kočárek jsme připevnili takové ty malé lyžičky. Jezdili jsme na dlouhé vycházky. Malý Reneček byl nejkrásnější miminko pod sluncem.

Rostl jako z vody a když Eliška odmaturovala, předal ji vlastnoručně natrhanou květinu polního kvítí. I Eliščini rodiče se umoudřili, když poprvé uviděli svého nádherného vnuka. Je celý po mém manželovi, jen na vousy si bude muset ještě nějaký ten pátek počkat!

Renata N. (68), Turnov