Kvůli malicherné rozepři jsem se přestala stýkat se sestrou. Našla jsem ji až po dvaceti letech. Byla nemocná a bydlela pod mostem!

Se sestrou jsme byly skoro jako dvojčata. Narodila se totiž necelý rok po mně, ale i tak ji rodiče vždycky nadržovali. Byla prostě ta mladší, bezbrannější, roztomilejší. Já ji musela hlídat a později i vodit do školky.

Z dnešního pohledu je to úplný nesmysl, vždyť jsme byly téměř stejně staré! Často jsem se jí i bála. To když mi nabančila za něco, co jsem pro ni odmítla udělat.

Sestra byla tyran

Přála si třeba, abych jí došla pro zmrzlinu. Já nechtěla, protože to bylo daleko a v teple bych ji nedonesla. Ona si ale vedla svoji a nakonec mi dala minimálně pohlavek. Horší bylo, že na mě žalovala a já si to odnesla ještě navrch od rodičů.

Od táty po zlém a od maminky po dobrém, což bylo ve výsledku ještě horší, protože se u toho kárání vždycky rozplakala. „Evičko, proč tu holku neposlechneš? Víš, že nad ní drží táta ochrannou ruku.

S tím my nic nezmůžeme!“ Měla pravdu a o hodně později se to projevilo i v poslední vůli, kterou táta zanechal. Všechno odkázal Heleně, mojí sestře!“ Závěť jsme mohly s mamkou samozřejmě napadnout a soudit se, ale kdo by si dělal takovou ostudu?

Prostě jsme se obě sbalily, odstěhovaly se do malého bytu a přenechaly rodný domek s vybavením zahradou mojí paličaté sestře.

Rozkmotřily jsme se

Od té doby jsem s ní nepromluvila ani slovo. Kdybychom ji prý měly rády, zůstaly bychom s ní v domku. Jejím domku! Musela jsme se tomu vždycky trpce smát. To by se jí hodilo! Všechno by bylo její a my ji sloužily!

Takhle jsme měly alespoň po všech těch letech klid a ten byl nade všechen majetek! Helena nepřišla ani na maminčin pohřeb. Roky plynuly a já si už ani nevzpomněla, že nějakou sestru mám. Byla to minulost, ke které jsem se nechtěla vracet.

Až úřední dopis mi všechno připomněl. Psali mi z Městského úřadu, že hledají majitelku domku, který chátrá, propadla se mu střecha a zahrada je zarostlá. Sousedi si prý stěžují, ale majitelka je nezvěstná. „Moje sestra a nezvěstná?

To má být nějaký vtip?“ pomyslela jsem si a vydala se na úřad, abych zjistila víc. Nic nového mi ale neřekli. Podle všeho moji sestru už hodně dlouho nikdo neviděl!

Začala jsem po ní pátrat

Odjela jsem se podívat na náš rodný domek, ale nemohla ho ani poznat. Stala se z něho ruina. Zřícenina. „Jak dlouho tady sestra nebyla? A jak to, že sousedi nic nedali vědět?“ honilo se mi hlavou, a odpověď se nabízela sama.

Mně tady už nikdo neznal a sestra zřejmě žila dost samotářsky. Také, s kým by se ona mohla snést! Rodinu asi neměla, to by mamince doneslo. Dokud žila, sháněla totiž o ní zprávy, kde se dalo. Umínila jsme si, že ji najdu, pokud ještě žije.

Její zmizení mi bylo velkou záhadou. Jenže, kde začít? Coby horlivé čtenářce detektivek mi bylo jasné, že si někam musí chodit pro peníze. Ať už pro nějaké dávky nebo důchod. Ale moje pátrání se nesetkalo s úspěchem.

O radu jsem požádala syna a hlavně jeho ženu. Ne, že by byla nějaká kriminalistka, nebo tak něco, ale spolu se mnou sdílela zálibu pro detektivky! „Myslím, že bychom se měli zaměřit na bezdomovce.

Zrovna nedávno jsem četla, co se mezi nimi najde pohřešovaných lidí,“ navrhla mi snacha, ale já považovala její nápad za úplně lichý.

Bydlela s bezdomovci

Proč by měla být sestra zrovna mezi nimi, když měla svůj vlastní dům? No, přestože jsem jejímu návrhu nedávala žádnou šanci, mezi bezdomovci jsem se opravdu začala poptávat.

Vždycky jsem pro ně měla něco dobrého v kabelce a také kovovou padesátikorunu, aby byli ke mně vstřícní. Jeden, takový starý bezzubý pán, mi poradil, abych se vydala pod most. Ten náš, co stál za městem a nikdo k němu nechtěl chodit.

Bylo to tam ošklivé a špinavé. Všude bahno a divoká skládka. A opravdu, sestru jsem tam našla! Skoro jsem ji nepoznala, ale její velké zelené oči se nedaly přehlédnout. Byla to ona, moje Helena! Vlasy už měla šedivé a kabát samou díru.

Něco drmolila a na mě skoro nereagovala. Nechal jsem ji odvézt do nemocnice, kde konstatovali duševní nemoc. Už ani nevěděla, že má kde bydlet! V nemocnici si pobyla skoro půl roku a vrátila se celkem v pořádku, jen musela užívat hodně léků. A potom?

Vzala jsem ji k sobě. Starám se o ni a ona si poroučí, jak to uměla za mlada!

Zdena S. (57), Chomutov