Můj manžel byl schopný podnikatel a vážně se nám dařilo velice dobře. Jenže žít si nad poměry nepřináší nic dobrého. Alespoň nám rozhodně ne.
Z našich skvělých přátel dnes nepřišel nikdo. Kdo by také chodil na pohřeb někoho, z koho už nic nekouká. Dřív to bylo něco jiného. Všichni ti pseudo přátelé a rádi svezli na vlně úspěchu, na které dlouhé roky plul můj muž a já s ním.
Vždyť kamarádit se s boháčem je přeci terno. A my boháči vážně byli.
Úspěch střídal úspěch
Manželovo podnikání se během let pěkně rozjíždělo a peníze se začaly sypat. Od mala jsem byla z rodiny zvyklá šetřit. Ale najednou mě manžel zahrnul penězi, o kterých se mi nikdy dřív ani nesnilo.
Chvíli jsem se snažila odolávat, ale nedalo se tomu nijak uniknout. Když peníze jsou, tak si je prostě užíváte. Žila jsem si na vysoké noze a vše začala posuzovat podle peněz. Stala se ze mě nafoukaná panička, která dávala okázale všem najevo, že na to má.
Přišla jsem o kamarády
Nejdříve ze všeho jsem přišla o své dobré kamarády. Neměli jsme si najednou co říct. Moje chvástání je nezajímalo a mě zase bylo úplně fuk, jestli něco nepotřebují, jak se jim daří a co dělají. Raději jsem hodiny tlachala a cenách kabelek s novými kamarádkami.
S paničkami, které si mohly také dovolit nakupovat boty a šaty za desetitisíce. Strašně jsem se změnila. Jenže mě v té době takový život vážně bavil. Nepočítala jsem peníze, utrácela jsem zcela bezmyšlenkovitě a přišlo mi to normální.
Pro dceru to nejlepší
Když už jsme ani nedoufali, narodilo se nám konečně vytoužené dítě, dcera Sárinka.
Konečně jsem měla v ruce i ten poslední triumf a mohla se svými novými kamarádkami začít soutěžit o to, které dítě je nejlépe oblečené a má nejkrásnější, rozuměj, nejdražší hračky. Život v takovémto přepychu ubíhal docela pomalu. A pak přišel náhlý šok.
Ze dne na den
Jeden den jsem byla bohatá panička úspěšného podnikatele. Druhý den jsem byla zoufalá žena, která sledovala, jak jí z domu odnášejí drahé obrazy a luxusní vybavení. Nikdo to nečekal, ale manžel zkrachoval.
Zadlužil se a musel prodat firmu, aby se vyhnul vězení. Přišli jsme nejen o podnik, ale také o veškerý příjem, na umoření dluhu padla i většina našeho vybavení. Byli jsme úplně na dně. A můj muž to psychicky neunesl. Aniž by se rozloučil, či cokoli řekl, skočil pod vlak.
Tvrdá realita
Zůstala jsem s dvanáctiletou dcerou sama. Našla jsem na štěstí práci, a tak máme z čeho žít. Znovu se učím počítat a obracet každou korunu, než ji vydám. Moje bývalé fajnové kamarádky zmizely do nenávratna. Ani jedna z nich mi nenabídla sebemenší pomoc.
A za těmi původními kamarádkami se stydím jít. Dopadla jsem tvrdě na zem a těžko si zvykám.
Andrea H. (53), Praha
