Neštěstí nikdy nechodí samo. A mě hned zasáhlo dvakrát v tom nejcitlivějším místě. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat.
U sousedů už se zase hádají. A to dost nevybíravým způsobem. Bohužel slyším každé slovo. Stěny jsou tu tenké a lidé dost hluční. Sedím ve své minigarsonce a snažím se na nic nemyslet. Ale ono to tak úplně nejde. Pořád ještě nemá v sobě vyřešenou otázku, jak je to možné, že jsem se ocitla tady. V ubytovně pro sociálně slabé, pro ty, co nemají kam jít. Které nikdo nečeká a nehledá. Jak jsem to jen mohla dopustit. Vždyť pamatuji i krásné časy, moc krásné časy.
Moje krásná rodina
Jedno z mých nejhezčích období bylo dětství. Bydlela jsem s rodiči a babičkou v krásném, velkém a sluncem prozářeném bytě. Milovala jsem to tam doma. Byly tam krásné všední dny i všechny ty sváteční, kdy k nám chodívali i další příbuzní. Sedávali jsme u velkého rozkládacího stolu a povídali si. Od mala jsem vlastně stále žila mezi dospělými. Byla jsem totiž jedináček. Ale vůbec jsem si nestěžovala.
První krutá rána
Bohužel krásné dětství netrvalo příliš dlouho. Po mých desátých narozeninách odvezli maminku náhle do nemocnice. Celý rok pak postonávala a těsně před mými jedenáctými narozeninami zemřela. Byl to pro mne hrozný šok, vůbec jsem to nemohla pochopit, že už moje maminka tady není. Naštěstí jsem měla ještě babičku, která se o mě vzorně starala. Žili jsme společně s babičkou a taťkou, dokud si nenašel novou partnerku.
Odešla jsem s babičkou
Nedokázal jsem se smířit s tím, že se otec znovu žení a že čeká dítě, mého nevlastního sourozence. Bylo mi už šestnáct a rozhodla jsem se odejít s babičkou. Ta také nehodlala se svým zetěm dál bydle společně. Babičce se podařilo sehnala malý byt, kde jsme spolu ještě několik let hospodařili. Když babička zemřela, zůstala jsem v bytě sama. Chodila jsem už do práce a tam jsem také potkala Viktora.
Tiché, spořádané manželství
Chvíli jsme spolu chodili a pak jsme se vzali. Bez velkých vášní a rozruchu. Bylo to takové tiché manželství. Už na jeho začátku jsme připomínali manžele po třiceti letech společného života. Žili jsme jeden vedle druhého a ne spolu. Snad jen proto, abychom nebyli sami. Děti se nám mít nepodařilo. A jak tiše jsme spolu žili, tak tiše jsme se po patnácti letech rozešli. Zůstala jsem sama a docela mi to vyhovovalo. Ani by mě tehdy nenapadlo, co mě ještě čeká.
Byla to úplná smršť
K mým pětačtyřicetinám mi kolegyně v práci koupili poukaz do lázní. Na týdenní nicnedělání a příjemné procedury jsem se dost těšila. Z lázní jsem ale přijela nejen zregenerovaná tělesně, ale i hrozně zamilovaná. Potkala jsem tam totiž Jiřího. O deset let starší sympaťák mi do oka padl hned první den v lázních. Stačil k tomu jediný pohled a se mnou se děly nebývalé věci. Do té doby jsem nikdy takovou smršť citů nezažila. Netušila jsem, že láska může být tak krásná, tak intenzivní. Doposud jsem měla s projevem emocí vůči mužům vždy problém. Teď jsem se chovala jak smyslů zbavená, ale nešlo to zastavit.
Krásné láskyplné roky
S Jiřím jsme se brzy sestěhovali. Já šla tedy k němu, do pěkného bytu, který si nedávno koupil. Svůj nájemní byt jsem pustila a všechny věci přestěhovala k Jiřímu. Byla to opravdu velká láska. Můj život dostal konečně jasný směr a já byla moc šťastná. Když před rokem přišel Jiří s nápadem, že bychom se měli vzít, řekla jsem, že já na naši lásku papír nepotřebuji. Nač vyhazovat peníze za svatbu. Jiří z toho byl trochu smutný, ale nenaléhal. Tehdy jsem nechápala o co šlo. Měla jsem se to ale dozvědět brzy.
Nezastavili se před ničím
Jiří zemřel náhle. Infarkt to zastihl u notáře, kde chtěl sepsat závěť, ve které mi měl připadnout náš společný byt,náš domov. Jenže už to nestihl. Za to jeho syn byl rychlý až moc. V den otcova pohřbu mi řekl, abych s bytu do druhého dne zmizela. Stačila jsem si sbalit jen pár svých věcí a kamarádka pro mě přijela autem. Druhý den, kdy jsem počítala, že si vezmu ještě zbývající věci, jsem se do bytu už nedostala. Neměla jsem kam jít a zůstala nějaký čas u kamarádky, než mi přidělili ubytovnu. S Jiřím jsem žila řadu let, ale podle jeho syna jako bych ani neexistovala. Jiří vždy říkal, že se mu nepovedl, ovšem to je dost slabé slovo. Proto se chtěl ženit a sepsat závěť. Zřejmě tušil, jak by to bylo, až on tu nebude.
Jana S. (61), Znojmo
