Vždycky jsem se snažila být optimista a vidět svět z té lepší stránky. Někdy je to ale strašně těžké, zvlášť, když vám osud háže klacky pod nohy a z každé hezké věci se nakonec vyklube katastrofa.

Ovdověla jsem ještě mladá, bylo mi teprve čtyřicet. Michal zemřel nečekaně na infarkt. Byla to pro mě hrozná, nepochopitelná záležitost. O to horší, že jsme měli jen jeden druhého.

Děti jsme mít nemohli, oba jsme měli zdravotní problémy, kvůli kterým bylo početí přirozenou cestou nemožné a umělé oplodnění složité a riskantní. Dozvěděli jsme se to už dva roky po svatbě.

Rozhodli jsme se, že si o to víc budeme užívat života, budeme se naplno věnovat jeden druhému, koníčkům a kariéře. Hodně jsme cestovali, bavili se… Když Michal zemřel, zrovna jsme se chystali koupit byt.

Všechno bylo těžší

Jeho smrt pro mě byla nejenom citová rána, ale i v praktické rovině jsem se najednou musela vyrovnat se spoustou věcí. Byt, který jsme měli pronajatý, byl najednou příliš velký a nájem drahý.

A i když jsem vydělávala dost, žít jen z mého platu nebylo jednoduché. Prvních pár měsíců, kdy jsem byla jako ochromená, jsem kvůli své neschopnosti jednat, přišla o dost peněz.

Když jsem se vzpamatovala, částka,kterou jsme měli našetřenou na byt, se už dost smrskla. Koupit jsem si mohla jen malou garsonku.

Znamenalo to, že jsem se musela zbavit části vybavení a to hodně bolelo, každou věc, kterou jsme s manželem pořizovali společně, jsem obrečela.

Osudový zlom

Čtyři roky trvalo, než jsem se jakž takž dala do pořádku. Další tři, než jsem si vůbec připustila, že bych nemusela zůstat sama. Za rok na to jsem potkala Kryštofa. Málem mě srazil k zemi,když se hnal po městě na kole.

V první chvíli jsem ho považovala za jednoho z těch mladých bláznů, a také jsem mu pořádně vynadala. Teprve když si sundal přilbu, brýle a šátek co měl přes pusu proti mouchám, jsem zjistila, že jde už to dávno není žádný kluk.

Aby své chování napravil, pozval mě na kávu. Byla jsem hrozně překvapená, jak dobře jsem s ním cítila. Uvolněně, v pohodě, radostně… Tak jako dřív. Jako bych byla znova mladá. Když si řekl o můj telefon, vůbec jsem nezaváhala.

Ještě víc mě překvapilo, jak netrpělivě jsem pak čekala, až zavolá. Sama sobě jsem se v duchu vysmívala, ale bylo těžké si něco nalhávat. Prostě jsem byla zamilovaná.

Láska jako trám

Kryštof se mi nakonec ozval docela brzo. Začali jsme se vídat, nejdřív jsme se jen tak oťukávali. Dozvěděla jsem se, že je vdovec. Jeho žena umřela mladá. Po svatbě prožili dva krásné roky, pak ji pět let vozil po nemocnicích.

Čtyři roky doufal v nemožné a ten pátý se modlil, aby už byl tomu utrpení konec. I když nezatrpkl a nezlomilo ho to, byl od té doby sám, až na, jak sám říkal, pár nepodstatných známostí. Rychle nám začalo být jasné,že jsme jeden pro druhého stvoření.

A ani jeden z nás nechtěl ztrácet čas. Ne že bychom se hnali do svatby. Věděli jsme, že se milujeme a žádné lejstro jsme na to nepotřebovali. Jen jsme prostě nechtěli ztrácet ani minutu, chtěli jsme být spolu a užívat si život plnými doušky.

Brzo nás napadlo, že by bylo lepší, kdybychom žili pohromadě. Kryštof vzal své úspory, já prodala byt a koupili jsme si větší. Vlastně ho koupil Kryštof, protože to tak bylo jednodušší. Život byl perfektní.

Žili jsme jeden pro druhého, na prahu padesátky jsem prožívala lásku, jakou si užívají dvacetiletí. Cestovali jsme, dělali to, co nás baví. Dařilo se mi i v práci, prostě jsem měla štěstí ve všem, do čeho jsem se pustila. Taková kouzla dokáže jen láska.

Kamarádčino varování

Občas se ale našel někdo, kdo se mě pokusil dostat z růžového obláčku zpátky na zem. Hlavně moje kamarádka Ivana. Pořád do mě vandrovala, že bychom se měli s Kryštofem vzít, že nemám žádnou jistotu a co kdyby se něco stalo… To jsem slyšet nechtěla.

Jistě, život mi jednou nepřál, ale proč by se to mělo opakovat? A tak, když mi jednou Ivana řekla, co bych dělala, kdyby Kryštof zemřel, jsem jí řekla, že už ji nechci vidět. Život s Kryštofem byl jako pohádka.

Všechno ošklivé, co mě v životě potkalo, bylo zapomenuto. Teď jsem žila a milovala naplno. Každá minuta byla skvělé, těšila jsem se na každý nový den. Podle psychologů vydrží lidem zamilovanost dva roky. My měli za sebou už šest let, a pořád jsme byli zamilovaní jako na začátku.

Udržím se nad vodou?

Ten červnový den vyrazil Kryštof jako obvykle ven na kole. Domů ale místo něj přišli policisté. Srazilo ho auto. Na dny mezi tím, co se to stalo a pohřbem se vůbec nepamatuji, vlastně ani na pohřeb ne. Teprve na pohřbu jsem ale zjistila, že Kryštof měl sestru.

Nikdy se o ní nezmínil. Nedivila jsem se, byla to nepříjemná a bezcitná ženská. Už podruhé v životě jsem byla ochromená bolestí. A to jsem ještě nevěděla, jaký šok mě čeká u notáře. Ivana měla pravdu.

Kvůli tomu, že jsem si Kryštofa nevzala a jeho, stejně jako mě vůbec nenapadlo, že by člověk v našem věku měl mít sepsanou závěť, jsem přišla téměř o všechno. O všechno, co jsme si pořídili společně, včetně bytu a jeho zařízení.

Neschovávala jsem si účtenky, neměla jsem žádné doklady, nic. Nakonec se mě ujala právě Ivana. Našla mi psychologa a advokáta, nastěhovala si mě k sobě. Pomáhá mi postavit se zase na nohy a také se domoci alespoň části majetku, který mi patří. Je to těžká bitva a jak pro mě skončí, netuším.

Zdena (57), Česká Lípa