Poznala jsem, že na penězích nezáleží

Total
57
Shares

Dokud jsem neměla nic, byly naše rodinné vztahy krásné, plné ochoty a lásky. Jakmile jsem ale zbohatla, okradly mě vlastní děti.

Tatínek měl sadu čísel, která sázel stále dokola. Byla to důležitá data v jeho životě. Sázel třicet let a za tu dobu vyhrál pár tisícovek. Na smrtelné posteli mi řekl: “Bětuško, vsaď někdy ta čísla. Jednou to přece musí vyjít!” A tak jsem po něm převzala štafetu, jenom jsem jedno číslo zaměnila za den jeho úmrtí. A představte si, že jsem vyhrála milión. Vlastně vyhrál můj táta, i když po smrti. Volala jsem tu zprávu synům a hned jsme to šli oslavit. „Každému dám sto tisíc, a zbytek použiju na rekonstrukci domu,“ rozhodla jsem. “Aspoň ho zdědíte v dobrém stavu.” Další den jsem synům převedla slíbené peníze. Pak ale přišel Petr se žádostí o půjčku na vybavení bytu a výměnu oken. “Do roka je máš zpátky,” ujišťoval mě. Odpočítala jsem 400 tisíc a popřála mu hodně úspěchů. Pro pořádek mi podepsal dlužní úpis. Jakmile se to ale dozvěděl Standa, málem vyletěl z kůže. “Mami, tak ty Petrovi nacpeš peníze a na mě se vykašleš? Přitom víš, že se s Terezou mačkáme v garsonce. Co kdybys nám taky půjčila?” Tak jsem si řekla, že rekonstruovat budu až za rok, a půjčím oběma.

Byla jsem naivní

Po roce se ani jeden neměl k placení. “Mami, vydrž, fakt nemáme.“ Nakonec jsem toho měla dost, oba je pozvala na oběd i s jejich děvčaty a spustila: “Tak milánkové, oba si jezdíte po dovolených, máte nová auta, takže na tom špatně nejste. A bych chtěla na stará kolena taky žít v hezkém prostředí a ne v téhle staré barabizně. Peníze jsou moje a chci je zpátky.”

Strhla se hádka a já nestačila zírat. Tvrdili, že vyhrála dědova čísla, takže na ně mají stejný nárok jako já. Takže vlastně nemají co vracet. Jsem už prý stará a na nic důležitého je nepotřebuju. To byl šok! Zbytek večera jsem proplakala. Rozhodla jsem se, že se zajdu poradit s právníkem. Strašně jsem se styděla, že si jdu stěžovat na vlastní děti. Celá červená jsem si sedla naproti staršího fešného právníka. Když jsem se mu svěřila se svým trápením, přišla na řadu věcná otázka z jeho strany: “A notářsky ověřené potvrzení o půjčkách máte?!“ Zůstala jsem jako opařená. To by mě ani ve snu nenapadlo…

Osud je potrestal

Jen mi ty úpisy přineste,“ usmál se právník. Hledala jsem je doma dva dny a nakonec je našla v komodě pod prádlem. “K soudnímu jednání tyhle úpisy stačí. Jde jen o to, jestli se rozhodnete do toho jít,” řekl mi „můj“ právník. Přemýšlela jsem, a nakonec se rozhodla, že se se syny soudit nebudu. „Můj“ právník mne za to pozval na schůzku. Svolila jsem a schůzek přibývalo. Potom mi staromódním, ale krásným způsobem vyznal lásku. Nemohla jsem uvěřit, že mě na stará kolena potkalo něco takového. Vždyť naposledy jsem se zamilovala před čtyřiceti lety do svého muže! A synové? Standu jeho přítelkyně opustila a z té Petrovy se vyklubala pěkná megera, která mu dělá ze života peklo. Jaroslav, jak se jmenuje můj přítel, má pěkný velký byt, kam jsem se přestěhovala. A svůj domek jsem pronajala firmě, která ho místo nájemného rekonstruuje.

Alžběta J. (63), Děčín

Také se vám může líbit