Zdánlivě nevinné dobrodružství se může stát něčím opravdu osudovým.
Myslím, že v každé ženě, ať už je jakkoliv spokojená, se tajně skrývá touha po romantice. Prostě chuť prožít něco krásného, na co se pak dlouho vzpomíná. Ne vždy ale ten zážitek má takovou cenu, jakou očekáváme. Za chvilku vytoužené romantiky se občas tvrdě platí.
Musel se přestěhovat
Než jsem se seznámila s manželem, chodila jsem se třemi jinými kluky. Nejvíc se vždy vzpomíná na první nevinnou lásku a platilo to i v mém případě. Můj vztah s Jakubem nikdy nepřekročil určitou hranici, přesto jsem ho prožívala jako něco úchvatného, o čem jsem do té doby jen četla v zamilovaných knihách. Nebylo divu, že i po letech jsem si z těch pár týdnů, které nám byly souzeny, pamatovala skoro každou minutu. Rozdělil nás okolnosti. Jakub byl o pět let starší, už pracoval. Mně bylo sedmnáct a chodila jsem na gymnázium. Jakubovi rodiče byli rozvedeni, on žil u otce. Jeho matka ale vážně onemocněla a Jakub se k ní přestěhoval do Brna. Chvíli jsme si ještě psali, ale pak mu maminka zemřela a skončilo i naše dopisování. Po dalších dvou vztazích jsem se provdala za bývalého spolužáka. S Otou jsme si dobře rozuměli. Celkem mi vyhovovala jeho dominantní osobnost, protože na sebe současně dokázal brát i odpovědnost. K jeho největším slabostem patřila žárlivost. Bral mě tak trochu jako své vlastnictví, ale já jsem to uměla přijmout.
Bylo to náhodné setkání
Každý vztah časem zevšední. Naše manželství se poté, co se děti definitivně osamostatnily, stalo už jen formálním svazkem. Rozvádět jsme se nechtěli, nic takového ani jednomu z nás nepřišlo na mysl. Žili jsme ale v takovém obyčejném stereotypu, kdy už člověk od života nic převratného nečeká, ale ani se mu nechce něco měnit. Myslela jsem si, že to tak už bude napořád. A pak se po letech do mého života vrátil Jakub. Byl to pro mě šok, nečekala jsem, že bych ho někdy ještě spatřila. Došlo k tomu náhodou, potkali jsme se v Brně, kde jsem byla něco vyřizovat pracovně. Otočili jsme se po sobě na ulici a nejprve si ani jeden z nás nebyl tím druhým jistý. Potom se ale na Jakubově tváři objevil úsměv. Přistoupil ke mně, oslovil mě a za chvíli jsme už seděli v kavárně a jeden druhého hltali očima. Jakub samozřejmě zestárnul, tak jako já, ale to, co mě na něm přitahovalo, zůstalo. Dívala jsem se do pronikavých očí své první lásky a srdce mi tlouklo stejně zběsile jako tenkrát. Zároveň jsem si ale uvědomovala, kolik let uplynulo a že jsem vdaná žena.
Tentokrát hrála náhoda proti mně!
Říká se, že dvakrát člověk nevstoupí do stejné řeky. My s Jakubem jsme ani nic takového nezamýšleli, jen jsme si chtěli oživit vzpomínky. Když mi navrhl, že si zopakujeme jeden výlet z dávných dob, souhlasila jsem. Neviděla jsem v tom nic špatného. Osud a náhoda ale z toho nakonec udělaly zásadní zvrat v mém životě. O tom setkání a plánovaném výletu jsem Otovi doma nic neřekla. Věděla jsem, že by to nepochopil a nesouhlasil by. Vzala jsem si v práci dovolenou a vydala se s Jakubem na stejný výlet jako zamlada. Jak jsme stáli na náměstí jednoho nedalekého městečka, vzpomínali jsme na náš první polibek. Jakub se zeptal, jestli si ho můžeme zopakovat. Souhlasila jsem. Když jsem pak po polibku otevřela oči, málem jsem omdlela zděšením. Kousek od nás stál můj manžel a pozoroval nás. V první chvíli mě napadlo, že mě sledoval, ale pak jsem se dozvěděla, že byl v městečku pracovně. Nesnažila jsem se nic vysvětlit. Nešlo to. Ota tehdy beze slova odjel a stejně tak mlčky, bez hádek, odešel z domova a podal žádost o rozvod. Dodnes si myslí, že jsem ho zradila. Já jsem teď sama. Jakub se po tom setkání znovu odmlčel a vlastně nevím, jestli by mělo smysl ho znovu hledat. Rozum mi říká, že jsem si zbytečně zničila manželství, srdce je ale vděčné i za tu jeden krásný den, i když špatně skončil.
Iva L. (49), Olomouc
