Pro každého musí být šok, když se dozví, že ho odmalička nevychovával vlastní táta. A to jsem původně jen chtěla od věštkyně zjistit, proč si nemůžu najít pořádného chlapa.

Táta. Když slyším tohle slovo, vybaví se mi vždycky jen jediný chlap. Ten, který mě učil jezdit na kole i pouštět draky. Když jsem byla malá, měli jsme spolu s tátou spoustu úžasných tajemství. Jen o jednom jsem nevěděla.

Z tátovy holčičky rychle vyrostla sebevědomá mladá slečna. Po maturitě jsem opustila rodinné hnízdo a budovala si kariéru. Blížilo se mi pětatřicet a já si říkala, že je ten nejvyšší čas založit rodinu. Jednu věc jsem ale podcenila.

Nějak jsem si nestačila najít otce mých dětí. A najednou byla na cestě dcera Julinka a na zkoušení bylo pozdě. Naštěstí. Kdybych si bývala jejího otce předem proklepla, nejspíš by se nikdy nenarodila. Kam se hrabal na mého tátu!

Taky druhý a po něm i třetí pokus o založení šťastné rodiny skončil fiaskem. Byla jsem bezradná a v tu chvíli jsem potkala svou dávnou spolužačku z gymplu…

Zeptala se osudu

Daly jsme řeč o dětech, vypily dvě dvojky vína. Pak najednou sáhla po balíčku karet, které měla vždycky po ruce. Já jsem její „čarování“ nikdy neměla zrovna v lásce. „Klid, Jani, já se jenom na něco potřebuju podívat.

Něco mi není úplně jasné.“ Nechala jsem se přemluvit a vybrala z balíčku tři karty. Obrátila je a podívala se mi do očí. „Vidím, že tvé problémy s chlapy jsou hlavně proto, že tě vychovává nevlastní táta. Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Taková blbost!

Naštěstí jsme to nedorozumění rychle zamluvily. Ale vám by to nevrtalo hlavou? Když jsem přijela s dcerou za prarodiči, vzala jsem si mámu stranou. Převyprávěla jsem jí, co se mi stalo.

„Mami, řekni, že to není pravda.“ Čekala jsem, že se stejně jako já takové hlouposti zasměje. Ona ale řekla, že si musíme promluvit. Všichni tři. A tak jsem ve svých 39 letech odkryla nejzastrčenější stránku rodinné kroniky. Naši měli tenkrát velkou krizi.

Táta odjel do zahraničí. Když se vrátil, byla máma těhotná. Nepočítala, že se k ní vrátí. Otec dítěte zmizel neznámo kam a máma se chystala být svobodnou matkou. Dohodli se tenkrát nakonec, že tátu uvede jako otce do mého rodného listu.

Skutečného tátu nehledám!

Kdyby se moje spolužačka Tereza nezeptala úplnou náhodou karet, nikdy bych se pravdu nedozvěděla. Možná jedině, kdybych těžce onemocněla a potřebovala třeba ledvinu od svého skutečného táty, pak by mi to řekli. Ale jinak nebyl důvod.

Dopadlo to tak, že jsme brečely s mámou obě a mně bylo nejvíc líto táty. Neviděla jsem důvod, proč bych ho neměla mít dál ráda. V mých očích byl po tom poznání ještě větší frajer, než dřív. Že se na nás tenkrát nevykašlal. Na svou lásku a svou holčičku.

Objala jsem ho a řekla: „Mám tě moc ráda, táto!“ Viděla jsem, jak moc si v tu chvíli oddechl. A u toho taky zůstane. I kdybych našla svého skutečného tátu, lepší nebude.

Ale třeba se mi teď, když jsem nevědomky vykopla kostlivce ze skříně, bude líp hledat táta mých dvou dětí. Aspoň Tereza to říkala.

Jana Z. (40), Písek