Využili tradice, aby se vloudili do bytu a kradli. Narazili ale na našeho statečného Maxíka, který je z domu vyprovodil.

Těšila jsem se na to, jak zaklepou na dveře, přednesou koledu, ochutnají, jak se mi letos povedla vánočka a taťkovi slivovice, a pak vezmou křídu a na futra napíšou tu známou zkratku, která bude naše obydlí ochraňovat až do jejich příštího příchodu.

Tentokrát někdo nový?

Roky běžely, ze mě už je dávno babička, ale všichni Tři králové z naší vsi vědí, že je u nás vždycky přichystaná koleda. Nejinak tomu bylo před rokem. Byla jsem tenkrát doma sama, manžel si jel do města pro nějaké léky. Najednou stáli před chalupou.

V prvním okamžiku mě napadlo, že tuhle partu jsem u nás ještě neviděla. Ale co, vesnice se rozrůstá, věčně se sem někdo stěhuje. Hlavně, že se najde někdo, kdo v tradici pokračuje. Došla jsem k vrátkům a pustila je dovnitř.

Koledu spustili hned, jak jsme došli k domu. Připadala mi jiná, než obvykle, ale pořád jsem netušila nic špatného. Hodila jsem jim nějaké drobné do kasičky a chystala se domů pro výslužku.

Max nedůvěřoval

Jenže oni, místo, aby se chopili křídy a napsali nad dveře ochrannou formulku, se chystali jít dovnitř. Prý si zašpinili ruce u sousedů a než se pustí do vánočky, rádi by si je umyli. Najednou jsem z nich měla divný pocit.

Nemám ve zvyku pouštět do chalupy někoho, koho neznám. Zaváhala jsem. Ale pak jsem si řekla, že zase slyším trávu růst. Sáhla jsem po klice. A ze dveří vyrazil ven náš Max. Říká se, že oříšci mívají dobrou hlavu, a náš Maxík je toho důkazem.

Možná jen vycítil mou nejistotu, možná opravdu rozpoznal, co je tříkrálová návštěva zač. Stačilo pár vteřin a už visel Baltazarovi na kabátu. Věrozvěsti se obrátili na bleskový ústup.

Ani nepočkali na slíbenou výslužku, natož, aby napsali křídou těch pár písmenek na futra.

Byl to náš hrdina

Vstávali jsme zrovna od oběda, když někdo zvonil u vrátek. Soused nám nepřišel popřát do nového roku, ale měl pro nás zprávu. Prý ve vedlejší vesnici chytli falešné Tři krále.

Stejní důvěřivci, jako já, je pouštěli dovnitř a oni si pak přilepšovali, jak se dalo. Prý jim v košíčku našli pěkných pár tisíc korun a dokonce nějaké šperky. Ať se podívám, jestli nám nic nechybí. Řekla jsem, že se dívat nemusím.

A vylíčila jsem mu, jak náš Max se svatou trojicí vyběhl. A za odměnu jsem mu šla uvařit pořádný kus masa k večeři.

Libuše (56), Zlín