Být sama je hrozná věc, zvlášť, když vás opustí nejbližší rodina. Nevím, kdo udělal ten první krok. Bohužel jsme se nakonec všichni rozešli ve zlém.

Šourám se pomalu k domovu jako by mi bylo snad sto let. Padá na mě všechna ta tíha neuvěřitelné samoty a strachu z těch několika volných dnů, kdy se nebude nic dít. Nesu si v nákupní tašce sice dvě porce kapra a brambory na salát.

Ale ani nevím, zda budu mít chuť se s tím dělat. Pro mě Vánoce skončily už před půl rokem.

Definitivní rozchod

Jsem už dlouho vdova. Manžel mi umřel dost mladý a děti jsem mít bohužel nemohla. Nikdy jsem si ale nezoufala, měla jsem totiž prima příbuzné. Moje sestřenice a její rodina byla mou rodinou. Tedy až donedávna. Do té doby jsem si užívala jejich lásky a přízně.

Jsem totiž jedináček a opravdu kromě nich nemám dnes už vůbec nikoho. Takže bylo moc prima, když mě sestřenice Jaruna zvala na obědy. Jezdila jsem s nimi na dovolenou a o víkendech na chatu. A zapojovala se do jejich rodinného života.

Pomáhala jsem jí

Jsem v důchodu a Jaruna má celkem pět vnoučat. Dost často je mívala na starosti všechny najednou, protože jejich matky chodily do práce. A to rozhodně nebyla žádná legrace. Potřeboval s nimi nějak pomoci.

Nedělalo mi žádný problém si péči o ně se sestřenicí rozdělit. Já došla pro ty větší do školy. Jaruna vyzvedla školkové děti a pak jsme si s nimi doma hrály. A také učily. Moc mě to bavilo. Měla jsem krásnou velkou rodinu a byla jsem šťastná.

Cítila jsem se milovaná a užitečná a bylo mi dobře na světě. Pak se ale stalo něco hrozného.

Nikdo to vůbec nečekal

Asi před dvěma roky začala Jaruna chřadnout před očima. Byla pořád unavená, bolelo ji celé tělo. Dlouho se vymlouvala než konečně jsem ji přiměla, aby zašla k doktorovi. Ten ji po základním vyšetření poslal k mnoha dalším odborníkům.

Konečný verdikt byl děsivý. Jaruna měla rakovinu slinivky. Doktoři se netajili tím, že prognóza je velice nejistá. Měli jsme počítat s nejhorším.

Jaruna bojovala do konce

Sestřenice se po prvním šoku postavila k celé situaci velice statečně. Snažila se dál plnit své babičkovské povinnosti, žít naplno s rodinou. Já jsem jí v tom ve všem pomáhala. Byly jsme taková sehraná dvojka.

Jaruna začala také vyřizovat všechny své věci, likvidovat zbytečnosti, třídit vzpomínky. Aby prý mladí pak neměli s jejími krámy zbytečně moc práce. Sil jí ale neustále ubývalo. Pak už jen polehávala a z postele mě dirigovala, co mám dělat. Byly jsme si tehdy neskutečně blízko.

Konec byl velmi rychlý

Posledních čtrnáct dní strávila Jaruna v nemocnici. Doma jsme se o ni už starat nemohli. Proseděla jsem u ní celé hodiny. Vzpomínaly jsme na naše společné časy. Bylo mi hrozně těžko a tušila jsem, že bez Jaruny už bude můj život docela jiný.

Sestřenice se statečně držela do poslední chvíle. Ještě se s ní stačili rozloučit děti s rodinami. A pak už nás opustila. S jejím nejstarším synem jsme vyřídili vše kolem pohřbu. Po čase jsme dostali všichni předvolání k notáři.

Dost jsem se divila, že mám jít i já. Ale nikdo nic nenamítal.

Peníze nás rozdělily

Sestřenice sepsala závěť. V ní na mě dost značným dílem dědictví také pamatovala. Věděla jsem, že není žádný chuďas. Ale částka, kterou přiřkla mně, všechny dědice ohromila. To byla rozbuška, která, když jsem se dědictví nezřekla, bouchla.

Už nemám rodinu, protože se se mnou nikdo nechce vidět. Ani děti mě nesmí navštívit. Vím, že to Jaruna myslela dobře. Také proto jsem peníze od ní přijala. Bylo to její přání. Ale za peníze si rodinu už nikdy nekoupím.

Magdalena V. (68), Brno