Od osudné hádky, která mi převrátila život vzhůru nohama uplynul už půl rok. Doufala jsem, že dcera a manžel přijdou k rozumu, ale zdá se, že je všechno jenom horší.


Natálie je o čtyři roky starší než její bratr Michal. Nikdy jsem o ní nemohla říct nic špatného, vždycky byla ideální dcera. Hodná, hezká, chytrá, prostě naše princezna. S Michalem to tak jednoduché nebylo. Narodil se skoro o dva měsíce dřív, než měl.

Když byl v inkubátoru, přidaly se nějaké komplikace, dost dlouho nebylo jasné, jestli vůbec bude v pořádku. Srdce mi nad tím malinkatým, bezbranným miminkem usedalo a modlila jsem se, aby to všechno ve zdraví přežil, aby nám zůstal na živu.


Domů jsme šli až po půl roce


Nakonec měl štěstí. Vlastně jsme všichni měli štěstí. Domů jsme si ho vezli až po půl roce, ale zdálo se, že bude v pořádku. Natálka byla z bratříčka nadšená, starala se o něj mnohem zodpovědněji, než by člověk od čtyřleté holčičky čekal.


Časem se ukázalo, že to s malým tak docela jednoduché nebude. Trpěl poruchou pozornosti,byl hodně zlobivý a neklidný. Jenže on za to nemohl. Podle mě by se jakákoli společnost měla vždy přizpůsobovat těm nejzranitelnějším a nejslabším.

U nás doma to tak fungovalo. Bylo jasné, že Michal potřebuje víc pozornosti, tak jí měl. Byla jsem s ním doma, věnovala jsem se mu maximálně, jak to šlo. Odměnou mi byly jeho pokroky.

Dcerce jsem se samozřejmě věnovala také, ale ona mě tak moc nepotřebovala.
Když jí bylo deset a Michálek začal chodit do školy, manžel najednou jakoby změnil názor.

To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že u nás doma není něco v pořádku.
„Podívej, já vím, že chceš aby Michal mohl chodit do normální školy. Ale máš dvě děti, a Natálka tě taky potřebuje. Možná by bylo dobré zvážit nějakou speciální školu.

Vždyť z něj nemusí být inženýr. Úplně bude stačit, když se jednou v budoucnu vyučí. A když se kolem něj nebudeš muset pořád točit, budeš mít víc času na Natálku…“.
Nechápala jsem, jak manžel vůbec mohl říct něco tak bezcitného.

Normálně se vůbec nehádáme, ale tenkrát jsme se opravdu ošklivě chytli. Připadalo mi, že nechápe, že jen s naší péčí může Michálek rozvinout to, co mu bylo dáno do vínku. Jako by nad ním zlomil hůl jen proto, že mu život rozdal horší karty.


Snažila jsem se ze všech sil


Vím, že jsem pro Michala vždycky dělala co jsem mohla. Dostával ode mě tolik lásky, kolik potřeboval. To manžel se k němu nechoval tak dobře, jak by mohl. Možná právě to byl hlavní důvod, proč se Michal chytil té špatné party.
„Paní Havlová? Tady policie…

Máme u nás vašeho syna. Chytili jsme ho v kradeném autě. Měli byste si pro něj přijet…“.
Při prvním takovém telefonátu jste v šoku. Ale když se to stane po druhé, po třetí, po páté…. Trochu otupíte a taky se naučíte dívat na to s nadhledem. Tím spíš, že víte, že za to vlastně vaše dítě tak docela nemůže.


Z dcery se stal pěkný sobec


Chtěla jsem pro Michala to nejlepší. Jenže to nebylo snadné. Navíc se Natálie, zhruba tak od patnácti, začala chovat celkem sobecky. Najednou už nebyla ochotná udělat si na bratra čas, jeho problémy ji nezajímaly.

Vykládala, že má právo na svůj život, že se pořád nemůže zabývat bratrem. Nelíbilo se mi to, ale ještě horší bylo, že manžel se čím dál tím častěji stavěl na její stranu. Myslím že právě naše hádky mohly za to, že Michal začal kouřit trávu.


Minulý rok se všechno ještě zhoršilo. Michalovy průšvihy byly častější a horší. Ve škole propadal, učitelé nám tvrdili, že možná zkouší i něco tvrdšího, než marihuanu. Pral se, párkrát něco ukradl.

Všechno vyvrcholilo tím, že krátce po Natálčiných osmnáctinách ukradl auto a vyboural se s ním. Naštěstí se mu nic nestalo, ale škola i úřady se k němu obrátily zády. Najednou ho všichni chtěli strčit někam do ústavu. 


Měli bychom se za něj postavit


„Musíme něco udělat. Přece je jasné, že za to nemůže. Natálie, musíš se za něj postavit. A ty taky,“ obrátila jsem se na manžela, „jsme přece rodina.“
Těžko říct, kolikrát už jsme takhle seděli a rozebírali, jak Michalovi pomoci.

Jenže tentokrát se stalo něco nečekaného. 
„Promiň mami,“, Natálie se dívala nepřítomně z okna. „Já už na to prostě nemám. Končím. Je mi osmnáct a můžu se rozhodnout sama. Já už nechci mít s Michalem nic společného.

Ty ho pořád omlouváš, jaký je chudák, ale já mám dojem, že je spíš rozmazlený fracek. Už mě nezajímá. Už toho prostě bylo dost…“


Bojím se, že zůstaneme sami


Ani jsem na ní nedokázala křičet, v takovém jsem byla šoku. Snažila jsem se jí přesvědčit, že je Michal její bratr, že k němu má určité závazky. Ale neposlouchala mě. Navíc manžel se postavil na její stranu.

Najednou byl přesvědčený, že by Michalovi nějaký čas ve výchovném ústavu prospěl. 
Strašně jsme se pohádali.

Na mojí a Michalovu stranu se postavila manželova matka, ale ani ona nedokázala svého syna a vnučku přesvědčit.
Naše rodina je už několik měsíců v troskách. Nevím, kde jsem udělala chybu. Ráda bych to nějak napravila, ale nenapadá mě jak.

Nemůžu jen tak opustit svého syna a přesvědčit zbytek rodiny, jak moc nás potřebuje, prostě nedokážu. Mám dojem, že se celý svět spikl proti nám. A taky mám strach, že s Michalem nakonec zůstanu sama.

Jana L. (60), Praha