Domů     Stromeček jsme už nedozdobili
Stromeček jsme už nedozdobili
4 minuty čtení

Když mi děti ke kulatinám pořídili počítač, myslela jsem, že se zbláznili. Ale jen díky těm novým technologiím se stal snad zázrak a já našla Václava.

Václav mi právě oznámil, že se mu podařilo sehnat krásný stromek. Smál se do telefonu celý nadšený, jak malý kluk. Určitě mu přitom také tak září oči. Úplně ho vidím před sebou. Ten jeho klučičí pohled v očích samé rarášky. Tak si ho pamatuju z dětství, když jsme ještě bydleli v jedné rodině.

Starší bráška

Když jsem se narodila, bylo Václavovi dva roky. Byl to můj nevlastní bratr. Můj otec byl rozvedený a Václava dostal do péče. Jeho matka se totiž o něj odmítla starat. To všechno jsem se dozvěděla až mnohem později.

Ale od chvíle, co jsem začala vnímat svět kolem sebe, byl v něm Václav. Můj ochránce a kamarád. Od samého začátku jsem si ho zamilovala, respektovala ho a byla na něj pyšná.

To tehdy, když jsem se před kamarádkami ve školce a později ve škole naparovala, že mám staršího bráchu.

Naše dětství skončilo

Bohužel naše krásné dětství nemělo příliš dlouhého trvání. Doma, co mi paměť sahá, byly mezi rodiči neustálé hádky. Moc jsme to s Václavem nechápali, ale bylo nám z toho úzko.

Většinou jsem si k Vaškovi zalezla do postele a tam jsme napjatě čekali, kdy se ta bouře přežene. Někdy to trvalo celé hodiny. A jednoho dne jsem přišla domů ze školy a táta tam nebyl. Odešel i s Václavem a já zůstala s mámou sama.

Naši se rozvedli a já tátu i Vaška vídala jen v soudem určený čas. A i to mělo brzy skončit.

Odjez bez návratu

Vašek se dostal na průmyslovku a mě čekala devátá třída. Táta nám chtěl udělat hezké prázdniny u moře v Jugoslávii. Na chvíli se trochu pootevřely hranice a cesta k Jadranu byla o něco málo složitější. Jenže moje matka řekla ne.

Jakoby něco tušila, prostě mě s otcem a Vaškem na prázdniny nepustila. Byla jsem z toho hrozně smutná, ale vůči máminýmu rozhodnutí také naprosto bezmocná. Rozloučila jsem se s tátou i bratrem a doufala, že mi vše po návratu budou vyprávět. Jenže žádný návrat se už nekonal.

Čekala jsem marně

Čas prázdnin rychle utekl, já nastoupila do školy a táta s Vaškem pořád nikde. Nepřijeli v očekávanou dobu a ani se neozývali. Přepadl mě hrozný smutek. Měla jsem o ně hrozný vztah a nevěřila jsem mámě, která mi říkala, že emigrovali a že to tušila.

Kdybych prý jela s nimi, tak už by mě nikdy v životě neviděla. Kéž bych mohla s nimi odjet, říkala jsem si tehdy. A mámě jsem začala zazlívat, že mě nepustila.

První zpráva po roce

Teprve za rok mi přišel od Vaška první dopis. Psal, že teď žije s v Torontu. Prý se už asi nikdy neuvidíme. Psal, že mu chybím, stejně i jeho kamarádi, ale že je to tam na druhé straně fantastické. Ten dopis mě strašně rozhodil.

V první chvíli jsem se chtěla sebrat a utéct jen tak s ruksakem na zádech do té svobody, tam za Václavem a tátou. Naštěstí jsem včas pochopila, že by to nebyl jednoduché, lépe řečeno, že je to ve skutečnosti vlastně nemožné. Přepadl mě strašlivý smutek.

Trápila jsem se mnoho měsíců. Moji bolest ještě zvyšovala ta skutečnost, že už jsem nikdy od Václava žádný dopis nedostala. Já mu sice psala pravidelně, ale nikdy nepřišla žádná odpověď.

Život šel dál

Chvíli mi to trvalo, než jsme tu bolest překonala. Nakonec jsem ale dostudovala, objevil se Zdeněk, můj manžel a život najednou dostal docela jiný spád. Se Zdeňkem jsme se odstěhovali až na druhý kkonec republiky, kde měl dobrou práci.

Já byla několik let doma s našimi třemi dětmi. A byla jsem celkem spokojená. .

Setkání po letech

Teprve teď v důchodu jsem tedy dostala počítač a měla dost času hledat v sítích. Neuvěřitelné se stalo skutkem a já objevila svého Václava. Brzy po prvním počítačovém kontaktu se rozhodl, že za mnou přijede. Žil nyní ve Francii.

Domluvili jsme se, že si uděláme takové Vánoce, jaké jsme znali z dětství. Byla jsem šťastná, že jsme se našli a že se rozhodl týden tady zůstat. Měla jsem ještě schované staré ozdoby. Jenže Václavovi se najednou udělala nevolno. Posadil se do křesla.

A jediné, co ještě stihl říct bylo: „Přál jsem si jednou umřít doma.“ Jeho přání se splnilo. Ale mi si nestihli říct tolik podstatných věcí.

Blažena D. (67), Dobříš

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud