Člověk nemá nikdy posuzovat druhé, když sám neví, jak by se v danou chvíli zachoval. Stydím se za to, co jsem v panické hrůze udělala.

Bylo kolem sedmé hodiny večerní, s vypětím sil jsem se vracela autem z práce domů. Měla jsem uzávěrku a děti hlídala tchyně. Ten den jsem byla opravdu hodně vyčerpaná a venku poprchávalo. Cesta ubíhala pomalu a já se hrozně těšila, až budu doma.

Chtěla jsem svým dětičkám dát ještě pusu na dobrou noc, když už nic jiného. Jela jsem po úzké okresce, kde je plno zatáček a viditelnost byla ten večer příšerná. Místy byla dokonce mlha. Samozřejmě jsem měla zapnutá dálková světla.

A právě ve chvíli, kdy jsem vjížděla do ostré zatáčky, proti mě vyjelo auto. Nestačila jsem stáhnout světla a ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že řidič vyjel ze silnice, možná i naboural, což už jsem neviděla. Srdce mi začalo bít až v krku.

Věděla jsem, že bych se měla vrátit se zpátky a zjistit, co se stalo. Ale byla jsem jako vymačkaný citron. Úplně bez energie, navíc jsem se bála. A když mě v protisměru míjelo další auto, napadlo mě, že pokud se skutečně něco stalo, určitě pomůže jeho řidič…

Nesmí se to opakovat!

Klidná jsem ale nebyla, klepaly se mi ruce a nohy a po deseti minutách jízdy jsem musela zastavit na nějakém malém parkovišti a chvíli počkat, než se trochu uklidním. Co jsem to udělala? Vždycky jsem takové jednání, že řidič ujel z místa činu, tak odsuzovala!

Sledovala jsem dění kolem sebe. Viděla jsem, že k místu mého prohřešku míří další auta, ale žádné sanitky. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že o nic vážného nejspíš nejde. Že auto asi pouze sjelo z vozovky a snadno ho někdo vytáhne.

Zhluboka jsem se vydýchala a nastartovala. Pomalu jsem směřovala dál k domovu. Svědomí mě ale hryzalo. Když už děti spaly, pročetla jsem všechny zpravodajské servery z našeho regionu, o žádné nehodě tam nebyla nikde zmínka.

Zřejmě se tedy opravdu nic dramatického nestalo. Částečně se mi ulevilo, pocit viny se zmírnil, ale stejně mám na sebe dodnes obrovskou zlost, že jsem byla takový zbabělec. Že jsem se vnitřně rozložila, propadla panice a vzala do zaječích.

Pochopitelně jsem se s tímto zážitkem nikomu nesvěřila. Je to jen mezi mnou a mým svědomím. Už se toho nejspíš nikdy nezbavím. Vždycky, když jedu, si říkám, že takhle se už nikdy nesmím znovu zachovat!

Pavla (43), Liberec