Na tu služební cestu jsem vyrazila vlakem, do letadla by mě nikdo nedostal. Cesta zpátky domů se ale nečekaně zkomplikovala…
Vždycky jsem trpěla panickou hrůzou z létání. Myslím, že jsme to měli v rodině, protože strachem z výšek trpěl i můj otec a babička, jeho matka. Prvně jsem propadla záchvatu hysterie v šesté třídě, když jsme na školním výletě museli vyšlapat na rozhlednu. Nic strašlivějšího jsem do té doby nezažila. Jakmile jsem uviděla krajinu pode mnou, padla jsem na záda a museli mě snést. Celá jsem se třásla a dlouho byla v šoku. Když jsme maturovali a já s kamarádkou ležela na louce, učila se a dívala se na nebe, najednou se mě zmocnila strašlivá závrať, srdce se mi rozbušilo, žaludek se sevřel. Kamarádku jsem tak vyděsila, že běžela k nejbližšímu domu, že umírám. Už jen představa, že vstoupím do letadla mě uváděla v pocit smrtelné úzkostí. Létání byl můj hororový sen, moje noční můra. Proto jsem nevěřila, že se toho strachu někdy v životě zbavím.
Nemohla jsem odmítnout
Oslavila jsem čerstvě sedmadvacet, když jsme společně s kolegou jeli pracovně do tehdejšího Sovětského svazu. Řekla jsem, že tu cestu budu absolvovat pouze v případě, že pojedeme vlakem. Šéf souhlasil , my usedli do rychlíku, a za dva dny dorazili do Moskvy. Tam jsme pobyli několik dní a přesunuli se vlakem na východ, kde byly další schůzky, o kterých mi nikdo neřekl. A pak zase, takže v závěru naší cesty nás dělilo od Prahy 5 tisíc kilometrů. To si už kolega prosadil, že se domů vrátíme letecky. Když jsem uviděla letadlo, které očividně pocházelo z první světové války, poněvadž se do něj nastupovalo zezadu, zatmělo se mi před očima. Letiště taky vypadalo děsivě. Odmítla jsem nastoupit, začala utíkat a křičet, že půjdu domů pěšky. Pokud by mě cestou nesežrali vlci, šla bych nejspíš dodnes. Po velké honičce po celém letišti mě konečně chytili. Letuška společně s kolegou do mě nalili asi půl lahve vodky. Naštěstí to rychle zabralo a já usnula.
Jedině pod vlivem?
V Moskvě jsme přestupovali a do Prahy letěli českými aerolinkami OK, což byla velká změna k lepšímu. Taková, jako když přesednete z trabantu do mercedesu. Panický strach z létání mě však neopustil, a tak mi kapitán letadla poslal lahev šampaňského, které jsem rychle vypila, doplnila hladinku a opět usnula. Když mě v podroušeném stavu viděl na Ruzyni můj malý syn, začal šíleně brečet, protože si myslel, že je maminka strašlivě nemocná. Po revoluci jsem svůj strach trochu zvládla několika lety na dovolenou. Tak uplynulo dvacet let. Až jednou, v době nedávné, nastupuju do letadla, usadím se na sedadlo, modlím se v duchu a snažím se nedat na sobě znát svůj strach, když tu ke mně přistoupila letuška a povídá: „Kapitán letadla se ptá, jestli jste to opravdu vy, která s ním letěla před dvaceti lety z Moskvy. Nějak tomu nemůže uvěřit…“ Opravdu se jednalo o stejného kapitána, který mě tehdy naordinoval po vodce šampaňské. Pozval mě do pilotní kabiny, abych se podívala, jak přistává letadlo. Byl to tak krásný zážitek, že jsem navždycky zapomněla, že se bojím létat…
Libuše (51), Praha
