Díky dobrému skutku jsem se seznámila s bezdomovci a získala jejich důvěru. Netušila jsem, že mezi nimi vládnou kasty a nenávist. Přimotala jsem se do vyřizování účtů.

Sousedovic Madlenku jsem znala od dětství, vyrůstala s mými kluky a já jsem k ní měla mateřský vztah. V podstatě jsem ji brala jako dceru. Holčičku mi totiž osud nedopřál, tak jsem strojila ji.

Se sousedkou jsme si děti vzájemně hlídaly a díky nim navázaly dlouholeté přátelství. Proto bylo i pro mě těžké vyrovnat se s tím, že naše společná holčička odešla z domova. Bylo to tak náhle a nečekaně, že jsme z toho neměli dobrý pocit.

Intuice mi říkala, že něco není v pořádku. I když se holka snažila o optimistický úsměv, něco mi nehrálo. A stejně tak si dělali starosti i její rodiče. Tak rychle se odhlásila z trvalého pobytu, že to bylo divné.

Tvrdila, že si našla přítele a k němu se stěhuje. S tím odjela, a dlouhé měsíce se doma neukázala. Byli jsme sice v kontaktu přes mobilní telefon, jakmile ale došlo na otázku, kdy přijede, vždycky se z odpovědi vykroutila. Její nemocní rodiče se trápili.

A tak jsem došla k názoru, že to musím být já, kdo se do Prahy rozjede, a zjistí, jak se věci mají.

Nenechala jsem se opít rohlíkem

S Madlenkou jsme se setkaly v cukrárně. Přiběhla se svým zářivým úsměvem a byla milá – až příliš. Najednou mi došlo, že to na mě hraje. Byla až moc nadšená vším, co říkala. Mluvila jen v superlativech jak o své práci, tak o svém příteli.

Čím déle jsem jí naslouchala a pozorovala, tím více mi bylo jasné, že nic z toho, co mi vypráví, není pravda. Tak špatně uměla lhát! Podívala jsem se jí zhluboka do očí a udeřila. „Pověz mi pravdu!

Kdo jiný, než já ti mohu poradit nebo možná i pomoct?“ Oči se jí zamlžily. Chvíli váhala, a pak to z ní vytrysklo jako gejzír bolesti. Odpřisáhla jsem, že nic z toho, co mi řekne, neprozradím jejím starým rodičům.

Aby se netrápili a ve zdraví se jim nepřitížilo. Svou nejlepší kamarádkou se nechala zatáhnout do podnikání. Doplatila na svou důvěru. Vzala si hypotéku na kavárničku, po které toužila, a ve finále nebyly ani peníze ani kavárna.

Jen povedená kamarádka, která se jí vysmála. Slíbené splátky, které měly hradit spolu, ji upřela, a tak se na milou Madlu začaly valit exekuce. Kdyby zůstala v domku svých rodičů, přišli by o střechu nad hlavou.

Pronajala si garáž s kozou

Chtěla jsem vidět, kde bydlí a co ji živí. Kroutila se jako píďalka, ale já to z ní dostala. Pronajala si za pětistovku měsíčně garáž na Zahradním městě. I s kozou, kočkou a starým psem. Ale bydlí se jí tam dobře. Prý bych se divila, jak to tam má zařízené.

Tomu se nedalo věřit. A tak jsme se tam rozjely. Musím přiznat, že to nebyla ani zdaleka jediná garáž, která byla v tom utajeném koutku Prahy obydlená, byla to hotová garážová vesnice. Zůstávala jsem v němém úžasu, jak si tam bezdomovci bydlí.

Mnozí z nich si garáž zařídili opravdu hezky. Na víkendový pobyt pěkné bydlení, říkala jsem si. Ani Madla si stěžovat nemusela. Velké letiště, kuchyňský kout, koberec, závěs a křesílka. Jen ta elektřina a voda nebyla. „Kam se chodíš koupat?“ zajímalo mě.

„K jedné staré paní, co tu má domeček,“ odpověděla. Stařenka musela mít velkou duši. Chtěla jsem ji poznat. Bezdomovci jí chodili nakupovat, sekali zahrádku, pleli záhonky a pěstovali zeleninu. Za to si chodili pro vodu a občas se vysprchovat.

Nebyla to taková idylka

Lidé, kteří v garážích žili, byli nevtíraví a zajímaví. Už jsem na ně začínala mít pozitivní náhled, když se přihnala skupinka dalších osadníků. Okamžitě jsem vycítila napětí, které nastalo. Madla mě vzala za ruku a táhla pryč.

Co se dělo po našem odchodu, nevím. Ale nic dobrého to nebylo. Zvědavost mi nedala, abych se nezačala vyptávat. A tak jsem se dozvěděla, že to je skupinka bezdomovců narkomanů, kteří dělají jen samé problémy. Jsou nevyzpytatelní.

Ti, kteří se ale přátelí s Madlou, jsou slušní, dostali se do problémů podobně jako ona. Nešťastnou náhodou nebo aby ochránili své drahé. To mi na klidu nepřidalo. Mezi takovými lidmi Madla žije?

Rozhodla jsem se, že vymyslím něco, co by pomohlo nejen jí, ale i těm ostatním slušným. Věřila jsem, že mě něco napadne. Když jsme se loučily, chtěla jsem vnutit Madle peníze, ale odmítla. Pracuje prý jako brigádnice v jakési kavárně a na skromnou obživu si vydělá.

Byla jsem na Madlu pyšná

Při cestě domů jsem měla myšlenek plnou hlavu. Abych přiznala, v podstatě jsem byla na tu naší holku pyšná. Taková hezká dívka mohla svou svízelnou situaci řešit jinak. Ale ona se nenechala srazit na kolena tak, aby zvolila cestu prostitutky.

Kdo by to do ní řekl! Jejím rodičům jsem nic z toho, co jsem se dozvěděla, neprozradila. Nebylo to ale lehké vyprávět jim do očí, jak úžasně se jejich holčička má, a přitom znát drsnou skutečnost. Tak jsem je krmila lží čtyři měsíce.

Blížily se Vánoce a Madla konečně přijela. A nebyla sama. Přivezla ukázat svého přítele, se kterým bydlí. Společně chtěli prozradit úžasnou novinu, že čekají miminko. Němě jsem zírala a nemohla uvěřit. Stal se snad zázrak?

Jak mi ale naše |Madla vzápětí svěřila, už v době, kdy jsem ji navštívila, se kolem ní v kavárně tento mladík točil. Osud zasáhl. Bylo krásné vidět a poslouchat, jak se věci vyřešily samy. V hlavě se mi ale jako brouci usadili ti, kteří v garážích zůstali.

Jak asi tráví Vánoce? Vzala jsem cukroví, sedla na vlak a jela jim popřát.

Našla jsem opuštěnou vesnici

Garáže zely prázdnotou. Byly smutné, bez života. Ještě před několika měsíci kolem nich pobíhalo několik psů a koček, které lidem bez domova dělali společnost. Po těch, kteří garáže se souhlasem majitelů osídlili, nebylo ani památky. Stála jsem tam v údivu.

Kam všichni zmizeli? Šli snad sami na lepší nebo je vyhnali? Zamířila jsem k domku staré paní a zazvonila. Zamávala mi z okna a pak se dlouho belhala k vrátkům. „Jen pojďte dál!“ Pozvala mě. Při kávě jsem se dozvěděla, co se v garážové vesničce stalo.

Stará paní byla hodná až moc, a tak neváhala otevřít své dveře dokořán i těm, před kterými mě Madla varovala. A ti se jí za to odměnili. Domek jí vykradli.

Policie, která bezdomovce do té doby tolerovala, musela zasáhnout a vyhodit všechny – i ty, kteří byli bezproblémoví a babičce pomáhali. S lítostí v duši jsem odcházela. Kdepak asi jsou? Už je nikdy neuvidím? Madla má určitě na někoho z nich telefon. A tak jsem jí, když už jsem v Praze byla, zavolala.

Brouk v hlavě navždycky?

Všechna čísla vymazala. Chtěla udělat tlustou čáru za smutným obdobím svého života. Chápala jsem jí. Šla jsem pražskými ulicemi nazdařbůh – jen tak procházkou, až jsem dorazila k restauraci se zahrádkou.

Muselo na ní být příjemné posezení ve stínu urostlého kaštanu. Já se ale v tomto období uchýlila do tepla. Dala jsem si svařené víno a přemýšlela při hudbě, která tam tiše hrála.

Restaurace zela prázdnotou, většina lidí seděla doma u televize, ládovala se cukrovím a nějací nešťastníci bez střechy nad hlavou je na mysli netížili. Mě ale ano. Já o svůj vnitřní klid přišla, protože jsem je poznala.

Oknem jsem se dívala kamsi dáli, až mě z rozjímání vyrušil obsluhující. „Tak si představte, co se nám tady na Vánoce stalo! Ráno po Štědrým dni viselo na tomhle stromě pět oběšených bezdomovců. V noci tam vylezli a všichni to společně skoncovali.

Ráno jsme tu měli originální vánoční stromeček!“ Když jsem se z této zprávy vzpamatovala, měla jsem svůj svařák studený. Marně jsem si říkala, že to snad nebyli ti mí, které jsem znala.

Od té doby, a už to je řádka let, jsem se nezbavila této děsivé zprávy, která mě už bude navždy pronásledovat.

Alžběta (61), Olomouc