S manželem jsme žili v jednom domě s rodinou našeho syna Matěje. Před rokem jsem ovdověla a přepsala dům na syna. Byla to největší chyba mého života.
Maminka mi zemřela, když jsem byla v pubertě, Táta se už nikdy neoženil, po mamince truchlil, až se utrápil k smrti. Krátce před jeho smrtí jsem se vdala a otec se ještě dočkal narození mého syna. Matýsek zůstal jedináčkem, další dítě jsme s manželem už bohužel neměli. Oba jsme se v něm tedy viděli. Manžel dům postupně celý přestavěl na dva samostatné byty, kdyby s námi jednou v dospělosti chtěl Matýsek bydlet, aby měl svůj byt. A přesně tak to dopadlo. Mates se po střední seznámil s Vlastou a po roce byla svatba. Vlasta pochází z velké rodiny, má několik sourozenců, a v panelovém bytě jich bylo víc než dost.
S otevřenou náručí
Vlasta s Matesem se nastěhovali do třípokojového bytu, který pro ně manžel postavil. My měli stejně velký byt v přízemí. Vlasta brzy otěhotněla a narodila se jí Evička. V domě jsme se docela dobře srovnali. Mladým do života jsem nemluvila. Každá rodina měla svou domácnost, o dům a zahradu jsme se starali společně. Když jsme odešli do důchodu, rozhodli jsme se, že dům přepíšeme na syna. Kamarádka mě od toho zrazovala, znala případ jedné známé, která udělala to samé a nakonec ji mladí z domu vyštvali. My se ale pojistili věcným břemenem na dožití v domě. Manžel ale před čtyřmi lety zemřel a dva měsíce po jeho smrti přišla vnučka s tím, že je těhotná. Nejdříve se mluvilo o tom, že se mladí odstěhují rodičům jejího nastávajícího, ale ti si to posléze rozmysleli. Mladí uvažovali i o tom, že si postaví vlastní dům, nakonec ale skončili v bytě syna, a tam se jim narodila dvojčátka.
Byt byl náhle malý
V domě tak bylo najednou přeplněno. Poslední dobou mi všichni dost nevybíravě vyčítají, že sama zabírám celý byt a oni se nahoře v šesti lidech tísní. Snacha mi dokonce řekla, že jsem sobecká. Nabídla jsem tedy, že mladí můžou bydlet u mě, že jim dva pokoje přenechám, velkou kuchyň a pokojík. Jenže snacha mi řekla, že to je málo. Prý si mysleli, že jim nechám byt celý. Jenže kam bych šla bydlet, to nikdo neřeší. Snacha se prořekla, že bych měla jít do pečovatelského ústavu. Prý by mi tam bylo mezi svými líp! Proč bych se ale měla stěhovat já, proč se o své bydlení nepostarají mladí, proč berou jako samozřejmost, že jim bez řečí „babička vyklidí pole“? Syn mi dokonce řekl, že dům je teď jeho, tak si může rozhodovat o tom, kdo v něm bude bydlet. Mám tam sice věcné břemeno, vyhodit mě tedy nikdo nemůže, ale než abych s nimi žila v nepohodě, nejradši bych se opravdu odstěhovala.
Růžena (72), Ostravsko
