Byl to nadšený motorkář. Během závodů však utrpěl těžká zranění. Ve chvíli mezi nebem a zemí hledal odpověď v Bibli. A ta se stala pravdou.

Příběh, který vám píšu, se stal v roce 1991. Tehdy bylo Samovi (dnes mému zeťovi) šestnáct let a motorky byly celý jeho svět. Jezdil závodně motokros, a když přišly závody, vykukoval z toho všeho vytoužený adrenalin. Byl to krásný a bezstarostný život.

Až jednoho dne se Sam účastnil závodů, které měly velmi složitý terén, a on chtěl za každou cenu vyhrát. Už mu zbývalo jen pár kol do cíle a ve chvilce, kdy přeskakoval „lavici“ a byl ve vzduchu, ztratil rovnováhu a dopadl mimo dráhu.

To jej připravilo o drahocenné vteřiny, které se snažil dohnat. Na dráze na něho však čekala ostrá nebezpečná zatáčka. Sam z dráhy vylétl a následoval pád do příkré strže. A pak? Pak už jen nemocnice, kde se pro něj celý život hroutil jako domeček z karet.

Absolvoval složité operace, kterými se lékaři snažili narovnat jeho zpřerážené kosti na mnoha místech těla.

Bylo to varování?

Sam vyrůstal ve věřící rodině a proto havárii prožíval jako varování od Boha. Co ale bude dál? Bude ještě někdy jezdit na motorce? Bude vůbec ještě někdy chodit? Bude vůbec žít? Modlil se v nemocnici na lůžku celé dny, ale úleva přicházela jen sporadicky.

„Proč mi Bůh nepomohl? Proč se tohle vše muselo stát?“ Říkal si stále dokola. Byly to dny, kdy ztrácel naději. Tehdy vzal Bibli, kterou mu rodiče přinesli. Ne však aby ji četl jako kdykoli předtím, ale aby se Boha zeptal, co s ním bude dál….

Sevřel Bibli v náručí v přítmí nemocničního pokoje a v duchu volal k nebesům: „Pane, řekni, mám naději na normální život? Mám naději dostudovat, pracovat, najít si ženu a s ní normálně žít?“

Vše se zdálo tak smutné a zoufalé. Pak Bibli náhodně otevřel a začetl se do místa, kam se jeho oči zahleděly – byl to Žalm 128, kde stálo:

„Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu…“ Byly to krásné verše, které ho navzdory jeho velmi špatnému fyzickému stavu držely mnoho týdnů nad vodou. Jako by posilovaly jeho rozmlácené tělo i rozervanou duši.

Osud se naplnil

Po Samovo uzdravení šel život dál a Žalm 128 se stal minulostí. Když se ale později pustil do stavby domu, čas od času si na něj vzpomněl, tím spíš, když krátce poté potkal dívku, se kterou se později oženil. Tou dívkou byla má dcera.

Když přišel 16. říjen 2001, Sam odvezl Káju do porodnice. Oba chtěli být při narození jejich dítěte, a tak byl Sam „při tom“. Je to krásný pocit, když člověk vidí na vlastní oči, jak se rodí nový život.

Zároveň si zde muž i uvědomuje, jak si každá žena musí svůj život probolet. „Tak tatínku, máte dceru,” to byla slova, která ho vrátila do reálu. Odstřihl pupeční šňůru a hned vzápětí si musel vzpomenout na Žalm 128.

Samova žena a dcera, aby se miminko nezaměnilo s jiným, obdržely společné číslo. A to číslo bylo 128! Že by náhoda? Kdepak! Sam i Kája vědí, že to náhoda nebyla! Tím spíš, že po dceři se jim narodili ještě dva synové…

Marie Hovorková (65), Mladá Boleslav