Ženy v naší rodině mají z nějakého zvláštního důvodu slabost pro lumpy a pro umělce. Doufala jsem, že naší vnučce se to vyhne. Bohužel jsem se mýlila. Dnes se mi zdá, že si vytáhla tu nejhorší kartu, jakou mohla.


„Mě se ten kluk nelíbí…“, podívala jsem se na Hanku a viděla jsem, jak nesouhlasně špulí pusu. „Ale babi, ty to vidíš strašně dramaticky. Filip není takový jak vypadá.

Je úplně v pohodě…“
Asi jsem měla být zticha,ale to bych nebyla já.
„No, já si myslím, že je pěkný cvok. Jistě, u holek je oblíbený,hloupý taky není, ale nezlob se na mě, psychické problémy má u nich celá rodina. Hlavně paní matka.

A to, jak minulý rok podpálil májku a pak vyhrožoval, že skočí ze střechy hasičárny, mi moc normální nepřipadalo…“


Myslela si,že je citlivý umělec


Popravdě řečeno, ono bylo stejně jedno, co řeknu. Hanku to totiž ani za mák nezajímalo. A moje dcera, Hančina máma, mi taky moc nepomohla. Dávala Hance svobodu úplně ve všem.

Já sice chápu, že když je dítěti devatenáct, tak už mu jen těžko můžete mluvit do života. Jenže když vidíte, jak se řítí do průšvihu, měli byste nějak zasáhnout. Ale Karolína to viděla trochu jinak než já.

Podle ní byl Filip citlivý umělec, který potřeboval chápavou a milující přítelkyni. Vlastně to Hance schvalovala. Za ty tři měsíce, co Hanka s Filipem chodila,jsem od Karolíny na jeho adresu nikdy nezaslechla křivé slovo.

Ale to byla ta její romantická představa, že když je někdo umělec,neměl by na něj být tak přísný metr. To ale nic neměnilo na tom, že ten kluk byl očividně psychicky nevyvážený a já věděla, že mám pravdu.


Dělal jí žárlivé scény


Za pár týdnů jsem si všimla, že Hanka není nějak ve své kůži. Když jsme večer seděly u televize, začala jsem nenápadně vyzvídat. „To víš babi,“ spustila po chvíli váhavě, „mám problémy s Filipem. Neříká se mi to snadno, ale asi jsi měla pravdu.

Vypadá to že je fakt trochu magor.“
Samozřejmě jsem chtěla vědět víc. To, co už mi řekla se mi vůbec nelíbilo, ale právě proto. „Víš, kdykoli se napije, začne šíleně žárlit.

Znáš mě, nejsem nijak do větru, jenže jemu stačí, abych jenom kývnutím pozdravila spolužáka a už dělá scény. A mě vadí,jak na nás pak všichni koukají.

A ještě horší je, že zatímco já nesmím na nikoho ani mávnout, on klidně s holkama flirtuje a ještě se tváří, že je to v pořádku…“

Na takové starosti měla času dost


Netrvalo dlouho a v pátek po návratu z koleje ke mně dorazila Hanka s pláčem. „Babi, já se s ním budu muset rozejít…“, začala hned mezi dveřmi. Bylo to horší,než jsem si myslela. Choval se k ní, jako by byla jeho majetek, na druhou stranu jí ale zahýbal.

Tohle by holka před dvacítkou řešit neměla. Nejhorší bylo, že ani o víkendu doma si nemohla vydechnout. Filip byl ze stejné vsi jako mi, a když věděl, že jede Hanka na víkend, jel taky.


Nějaký pátek se to takhle táhlo, než se odhodlala dát mu, jak se říká, kopačky. Nemohla jsem se divit, že mu jen poslala esemesku. Mohl si za to sám. Když se dokázal chovat jako blázen,nemohl se divit, že to s ním nechce řešit z očí do očí.


Vnučce docházela trpělivost


Druhý den mi volala dcera. Hanka totiž tu noc zůstala u mě. Filipa to nejspíš ani nenapadlo. Pár hodin po tom,co dostal od Hanky tu osudnou zprávu, dorazil ke Karolíně. S kyticí a připraveným proslovem.

Vykládal jí, jak moc Hanku miluje, jaksi bez ní nedokáže představit svůj život a spoustu dalších hloupostí, které ovšem na mou dceru udělaly ohromný dojem. Hančin táta, František, s kterým se rozvedla když bylo holce osm, si na podobné výlevy nepotrpěl.

Možná proto ji to tak vzalo, že dokonce později Hance domlouvala, že tak moc ji už nikdo milovat nebude. Scénky s rozchodem a udobřováním se pak ještě několikrát opakovaly. Vnučce však docházela trpělivost a já se jí ani za mák nedivila.

Naposled dala Filipovi kopačky před prázdninami a pak odjela, aniž by řekla jemu, nebo komukoli, kdo by se mohl před ním podřeknou, kam vlastně míří.
Když u mě to osudné dopoledne zazvonil telefon, nenapadlo mě nic zlého.

Vyděšený hlas dcery mě ale rychle probral. Volala mi, že se Filip otrávil prášky. Skoro jsem jí nerozuměla, a tak jsem se k ní rychle vydala. Naneštěstí měla pravdu. Ten pitomec se skutečně otrávil léky.

A aby toho nebylo málo, v dopise na rozloučenou označil za viníka chudáka Hanku.


Staly se z nás vyvrhelové

Nedaly jsme jí vědět,nechtěly jsme jí zbytečně plašit. Přišla tak i o pohřeb. Naštěstí. Jeho otec byl sice zlomený,ale nikomu nic nevyčítal.

Zato matka, paní starostka,využila pohřeb k tomu,aby Haničku označila jako vražedkyni, a nechala se slyšet, že na ní podá trestní oznámení.

Když se Hanka vrátila domů, smývala její máma zrovna ze vrat hanlivý nápis, který tam někdo nasprejoval. 
Nevěřila bych, že se u nás může rozpoutat takový hon na čarodějnice, ale stalo se. Ve vesnici s námi přestala polovina lidí mluvit.

Každou chvilku nám někdo něco načmárá na vrata nebo na barák. Hanka je z toho na prášky, domů už raději skoro nejezdí. Abychom se obracely na místní policajty, to nemá smysl. Jsou jedna ruka se starostkou. Co bude dál, nevíme. Je to těžká situace.

Na stěhování nemá dcera ani já dost energie, ani peněz. Přijde mi ale nespravedlivé,aby Hanka trpěla za to, co se stalo. Ona totiž opravdu za nic nemůže.


Irma P. (68), Morava