Domů     Předávali jsme si milostné dopisy
Předávali jsme si milostné dopisy
5 minut čtení

Bylo mi devatenáct let a toho dne jsem právě měla dělat zkoušky na vysokou školu. Jenže ráno jsem doma omdlela.

Nejprve jsem to přičítala stresu z předchozího perného učení. Vyšetření však ukázalo skrytou dlouhodobou nemoc. Nejednalo se o nic nevyléčitelného, musela jsem však zůstat několik týdnů v nemocnici. Byl to pro mě šok, který rázně změnil můj život.

Skamarádila jsem se se sestřičkami

Skoro každý den mě v nemocnici někdo navštěvoval. Přesto se mě s prodlužujícím se pobytem v nemocnici zmocňovalo smutné zoufalství, tím spíš, že jsem se na rozdíl od mínění lékařů cítila celkem v pořádku. Nebyli mi schopni říct, v jaký den mě pustí domů.

Další pacienti na pokoji se rychle střídali, a tak nebyl nikdo, s kým bych se tu mohla skamarádit. Občas jsem se bavila se sestřičkami, už jsem je znala všechny dokonale.

Pohledný mladík

Jednoho dne moji pozornost upoutal mladý kluk v bílém plášti. Když jsem ho potkala na chodbě, hezky se na mě usmál. Přemýšlela jsem, kdo to může být a co tu dělá. Na doktora byl příliš mladý.

Zeptala jsem se Lenky, což byla sestřička, se kterou jsem si rozuměla nejlíp. Řekla mi, že se jedná o mladíka, který je v nemocnici na náhradní civilní službě místo vojny. Jmenuje se Šimon a je to prý takový hodný pohodář.

Každopádně setkání s ním pro mě znamenalo změnu. Hodně jsem o něm přemýšlela a po dalším střetnutí na chodbě jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala.

Jeho přítomnost mi dělala dobře

Jak jsem zanedlouho zjistila, zaujetí bylo vzájemné. Při dalším setkání jsme se dali do delšího povídání. Lenka měla pravdu, ze Šimona opravdu vyzařovalo něco příjemného a pozitivního, co mi zvedlo náladu o sto procent.

Nedovedla jsem si představit, jak by mezi námi mohl vzniknout nějaký vztah a neviděla jsem ani důvod, proč by si měl Šimon začínat něco s nemocnou holkou, přesto mi jeho existence pomáhala přežívat vlekoucí se pobyt v nemocnici.

První dopis

Jednoho odpoledne, kdy venku zuřila letní bouřka a hustě pršelo, přišel za mnou Šimon na pokoj. Moje spolupacientka právě podřimovala. Šimon si dal prst na ústa a naznačil mi, ať zůstanu potichu. Potom mi předal obálku. Rozechvěla jsem se příjemným napětím.

Než odešel, věnoval mi milý úsměv. Sotva se za ním zavřely dveře, nedočkavě jsem obálku otevřela.

Byl v ní dopis – snad milostné vyznání… a pak také několik vtipů pro zasmání, několik pocitů a myšlenek, kterými se Šimon v poslední době zabýval a krátká básnička.

Stále jsem na něj myslela

Měla jsem z dopisu ohromnou radost. Už dlouho mi v nočním stolku ležel nevyužitý blok a několik tužek. Nyní nastal jejich čas. Sestavila jsem Šimonovi odpověď v podobném duchu a hned druhý den jsme mu ji předala.

„Říkal jsem si, že uděláš něco podobného,“ mrkl na mě a slíbil, že si moji odpověď přečte a naváže na ni dalším psaním. Naše „korespondence“ pak pokračovala dál.

Každý den jsem se mohla těšit na Šimonův dopis a celý večer jsem pak sestavovala já na oplátku ten svůj. Usínala jsem se všemi obálkami pod polštářem a během dne si je četla znovu a znovu.

Blížilo se mé propuštění

Můj nemocniční život se najednou změnil. Snášela jsem všechno daleko lépe. Cítila jsem, že ta nenápadná láska má vliv i na můj zdravotní stav. Potvrdil mi to i primář, který mi za několik dní oznámil: „Mám pro vás dobrou zprávu, Petro.

Část letošního léta byste už mohla strávit doma.“ Znamenalo to, že se konečně vrátím do normálního života, ale mně v tu chvíli napadla jediná věc: jak mi bude líto ztráty kontaktu se Šimonem.

Napsala jsem mu o té novince a on mi druhý den při předávání svého dopisu řekl: „Bude se mi po našem dopisování stýskat.“ Tu větu jsem si pak dlouho do noci rozebírala…

Zapomenuté dopisy

Den propuštění z nemocnice přišel nečekaně brzy. K mému zármutku Šimon zrovna nebyl v nemocnici. Pomyslela jsem si, že se ani nestačíme rozloučit. No co, utěšovala jsem se v duchu, prostě sem za Šimonem přijdu a uvidím, co bude pak.

Vždyť ho znám natolik dobře, abych mohla doufat, že všechno, co mi psal, myslel opravdově. U brány nemocnice jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem pod polštářem nechala všechny Šimonovy dopisy. Rychle jsem pro ně utíkala, ale přišla jsem pozdě.

Postel už byla uklizená. Do očí mi vhrkly slzy.

Pozvání na večeři

Vtom se za mnou ozval hlas Lenky: „Nehledáš náhodou tohle?“ S úsměvem mi podávala balíček dopisů. Samou vděčností jsem ji objala. „Je tam ještě o jeden dopis navíc, ten mi pro tebe Šimon dal, než odjel,“ řekla. Ještě v přítomnosti Lenky jsem si ho přečetla.

Šimon mi napsal sice jen pár slov, ale pro mě měla cenu nejvzácnějšího pokladu – kromě telefonního čísla, na které jsem mu měla zavolat, tam bylo i pozvání na romantickou večeři…

Petra M. (58), Brno

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
5 minut čtení
Měla jsem toho už tak akorát. Už jsem nemohla poslouchat další řeči o „ideálních“ nápadnících, které mi rodina neustále podstrkovala. Bylo mi tenkrát třicet dva let a byla jsem sama, bez partnera. Nevadilo mi to. Vždycky jsem se dokázala zabavit sama, měla jsem spoustu koníčků a přátel a chlapa jsem k životu ani nepotřebovala. Ovšem nátlak ze strany sestry a matky byl už pro mě neúnosný, a tak
4 minuty čtení
Pozdní příchody, piliny na oblečení a neustálé výmluvy. Byla jsem přesvědčená, že je mi můj manžel Petr nevěrný. Ten teplý červencový večer měl být příjemným rodinným setkáním na zahradě. Všude voněla grilovaná zelenina, děti se smály a moje sestra Dana nadšeně vyprávěla o svých pracovních úspěších. Jenže já jsem v hrudi cítila ledovou úzkost. Židle mého manžela Petra byla už delší dobu práz
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let