Mít peníze ještě neznamená žít si spokojeně. Když naše rodina konečně přišla k majetku, nastaly starosti, se kterými jsme nepočítali…
Byla jsem bohatá dědička. Po listopadu 1989 moje rodina dostala zpátky pohádkový majetek. Domy, lesy, hotely, dokonce i starý mlýn. Mlýn byl to nejmenší, ale mě zajímal nejvíc. I když už jsem měla pubertu za sebou, ve slabších chvílích jsem rodičům vyhrožovala, že se odstěhuju do mlejna a budu mít od nich a od majetku navěky pokoj. Ale neudělala bych to, bála bych se tam, každý, kdo čte pohádky, přece ví, že ve mlejnech straší.
Rodiče měli paranoidní představy
Doma mě to však dost deptalo. Rodiče se změnili, byli z té náhlé přemíry majetku jako v Jiříkově vidění. Zčistajasna si vzali do hlavy, že si mě vyhlédne nějaký bezcharakterní chlápek jen kvůli majetku. Babička, která četla pouze detektivky a v novinách černou kroniku, té zlověstné myšlence doslova propadla. „Poblouzní tě nějaký flákač a budižkničemu. A protože ty jsi holka hloupá, úplně tě zblbne.“ Tuhle nepříliš optimistickou vidinu s babičkou sdílela i máma. Ty dvě nakonec strhly i tátu.
Koupili i psa
Stala se z nich úplně šílená rodina. Nemohla jsem s nikým chodit, protože kdyby to zjistili, nejspíš by ho šli rovnou udat policajtům. Přestěhovali jsme se z paneláku do vily obehnané vysokou zdí. Otec pořídil dobrmana a myslel si, že jsou všechny problémy vyřešeny. Dospělí jsou opravdu často tisíckrát naivnější než děti. Navíc ten dobrman bylo štěně tak přátelské, že by si hrálo třeba i s masovým vrahem, kdyby nás někdo takový navštívil. Jenže k nám nikdo nesměl, rodiče byli paranoidní. Kupodivu jediný mladý muž, který měl do vily přístup, byl můj kamarád Hynek. Naši ho zřejmě nepočítali mezi chlapy a necítili se jím ohroženi.
Nejlepší kamarád
Já a Hynek jsme se kamarádili od první třídy, nepoznal mě coby bohatou dědičku, ale jako malou copatou holku v ohavných pletených svetrech. Hynek studoval matematicko-fyzikální fakultu a býval ponořen do knih, které se jmenovaly například Teorie času. O opravdovém životě nevěděl nic, a tak ho nikdo z naší rodiny nepodezíral, že by usiloval o naše hotely, lesy a mlýn. A navíc já jsem ho vždycky vnímala jako svého bráchu. Líbilo se mi, jak je chytrý, a kromě toho s ním byla legrace, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by pro mě Hynek mohl znamenat něco víc.
Úplně mě okouzlil
Líbili se mi totiž přesně ti kluci, které mi rodiče zakazovali. Navlas ti týpci, před nimiž mě tak naléhavě varovala babička. Když jsem se seznámila s Kamilem, chovala jsem se jako blázen. Vypadal jako hlavní postava z amerického filmu a měl i takové auto. Později o něj přišel, protože nehradil pravidelné měsíční splátky. Byl lehkomyslný, ohromně vtipný, zábavný, nenudila jsem se s ním ani vteřinu. Každý den byl úplně jiný než ten předchozí, vymýšlel neuvěřitelné legrácky. Holky po něm šílely, ale byla jsem tehdy tak zaslepená, že jsem se domnívala, že navždy budeme spolu.
Tajila jsem ho
Rodiče o něm neměli ponětí, tvrdila jsem jim, že chodím všude s kamarádkami anebo s Hynkem. Ostatně byla jsem dospělá, bylo mi čtyřiadvacet. A pak se to začalo sypat. Nejdřív přišly anonymní dopisy – všechny v tom smyslu, že má Kamil kromě mě spoustu ženských. A pak, což bylo nejhorší, ho spatřila babička. Potkala nás náhodně ve městě. Vykřikla, ukázala na Kamila prstem a zavřeštěla: „Já to říkala! Je to zloděj! Všechno ti vezme!“
Odhalila jsem ho
Shodou okolností se blížily silvestrovské oslavy. S Kamilem jsme plánovali, jak poslední den roku strávíme. Ale jelikož mi ty řeči o něm nedaly spát, tak jsem udělala neuvěřitelnou věc. Den před Silvestrem jsem mu zavolala, že mám zápal plic a strávím konec roku doma v posteli. Další den jsem si ostříhala své dlouhé vlasy nakrátko, vybavila se černými brýlemi, vzala jsem si bundu s kapucí a s Hynkem uháněla do klubu, ve kterém byl Kamil s přáteli. Vypadal ohromně spokojeně, obklopen hroznem žen. S některými se líbal přímo v místnosti. Také jsme s Hynkem vyslechli, jak říká kamarádovi: „A příští rok konečně zaplatím dluhy. Žením se s nějakými hotely a asi pěti vilami.“ To už jsem nevydržela, sundala jsem si černé brýle a povídám: „A ještě si zapomněl na lesy a mlejn!“ Vytřeštil na mě oči, nezmohl se na slovo. Otočila jsem se a utekla pryč.
Spolu už třicet let
Trvalo skoro půl roku, než jsem se z Kamila vzpamatovala. V duchu jsem se omluvila babičce i rodičům, měli ve všem pravdu. Nahlas jsem jim oznámila, že končím s chlapy a že se nikdy nevdám. Vypadali udiveně, ale nijak to nekomentovali. Pak jsme šli jednoho dne s Hynkem na oběd. On si při jídle soustředěně četl Teorii času a mě napadlo, že je vlastně ideální. Peníze ho nezajímají, a kdyby měl děti, byly by chytré jako lišky. Povídám: „Hele, co kdybychom se vzali?“ A on na to: „To je skvělý nápad.“ O půl roku později jsem do toho praštili…
Kristýna P. (57), jižní Čechy
