Moje hodné kolegyně se přes noc změnily v nepřející saně. Dostala jsem po mnoha letech konečně přidáno, a tak jsem si podle nich zasloužila trest.
O zvýšení platu jsem si nikdy netroufla požádat, přestože mě k tomu manžel stále nutil. Nelíbil se mu můj malý plat ani dlouhá pracovní doba. Nějaký odchod po osmi hodinách práce u nás v podniku neexistoval. Běda, když člověka potkal šéf na odchodu.
Dřina za malý plat
„Vy už končíte?“ ptal se vždycky tak rozmrzele, že jsem jen zavrtěla hlavou, jako že ne a vrátila se pokorně do svojí maličkaté kanceláře. Byla jako z hororu. Oknem táhlo a stůl pamatoval snad první světovou válku. „Musí se šetřit!“ zněla vždycky odpověď z technického úseku. A tak jsem si z domova nosila nejen propisky a bloky, ale potom i svůj soukromý starý notebook, abych měla na čem počítat dlouhé sloupce čísel, má dáti a dal. Když mi něco nesouhlasilo, musela jsem počítat znovu, třeba až do rána. I to se mi občas stalo. Samozřejmě k velké nelibosti šéfa. Už jsem ani nedoufala, že se něco změní. Vlastně jsem na to ani nemyslela a byla ráda, že mám ve svém věku práci. Jednoho dne mě ale čekalo velké překvapení. „Máte jít ihned k šéfovi!“ zavolala na mě ode dveří jeho sekretářka a na svých vysokých podpatcích rychle odhopkala, aniž bych se jí stihla zeptat, co se děje.
Nečekané zvýšení platu mě překvapilo
Bála jsem se výpovědi, přestože k ní nebyl žádný důvod. Dobrého jsem rozhodně nic nečekala. Šéf seděl za stolem a tvářil se, jako vždy, hrozně přísně. Ani nezvedl hlavu, natož aby se mi kouknul do očí. Byla ve mně malá dušička a klepala jsem se strachy. „Dostanete přidáno.
Koukal jsem na váš mzdový výměr a je ostudný. Počítejte minimálně s pěti tisíci, možná i větší částkou!“ řekl mi šéf, aniž se alespoň malinko usmál. Zato já je usmívala za nás oba! Byla jsem štěstím bez sebe. Nejen kvůli penězům, ty se vždycky hodí. Ale i kvůli tomu uznání, co přišlo sice opožděně, ale přeci! Zpátky do kanceláře jsem se úplně vznášela. Kdyby radost nadnášela, určitě bych létala! Hned jsem se kolegyním pochlubila a čekala, že budou mít radost se mnou!
Kolegyně mi záviděly
Mýlila jsem se. Na tu novinu neřekly nic a už na mě po zbytek dne nepromluvily. Vůbec! Druhý den ráno jsem měla rozbitou židli a další den odpojený telefon. Když jsem třetí den našla stůl pocintaný lepidlem, napadlo mě, že to není náhoda. Byla to schválnost mých kolegyň! „ Spikly se proti mně!“ stěžovala jsem si doma manželovi. „Vykašli se na to, ono je to přejde,“ utěšoval mě, ale mně se nechtělo. Nechápala jsem, jak mohou být tak zlé. Vždyť měly všechny daleko vyšší plat, než já. A hodně dlouhou dobu! Rozhodla jsem se jim všechno oplatit. A pořádně. Nějakou rozbitou židlí a telefonem jsem se neobtěžovala. Zvolila jsem těžší kalibr. Brzy ráno jsem si přivstala a kancelář vystěhovala. Otevřela jsem všechna okna, aby bylo v místnosti hodně neútulno. Koukaly jako můry, když zjistily, že si nemají kam sednout.
Po bojích přišlo na řadu příměří
Celý den čekaly na nějaké řemeslníky, ale až odpoledne zjistily, že nikdo nepřijde. Byl to omyl, ke kterému se nikdo nehlásil. Tak stěhovaly nábytek zpět. Další den ráno byly zamčené záchody. Musely přes celý dvůr do protější budovy. A třetí den jsem vypustila hezký páreček myšek zakoupený ve zverimexu. Strávily pracovní dobu na stolech! Až čtvrtý den jsem vyložila karty na stůl: „Tak co, budeme v těch schválnostech pokračovat, nebo uzavřeme mír?! Od té doby mám pokoj. Dámy mě nechaly na pokoji a já si jich nevšímám. Mám klid a pěkných pár korun navíc!
Věra T. (58), Písek
