Přísná a důsledná výchova nic nezmohla. Ze syna vyrostl násilník a vrah. Ve vězení je už dlouhých devět let.
S manželem jsme si vždycky zakládali na tom, že jsme slušní lidé. Oba syny jsme vedli k poslušnosti. Jenže, nějak se nám to nedařilo. Už v mládí byli kluci hodně divocí. Nenechali si nic říct, odmlouvali a dělali si, co se jim zachtělo. Občas mi připadalo, že zkouší moji trpělivost. Ta manželova byla totiž už dávno vyčerpána. Občas jim dal dokonce i pár přes zadek, ale jen rukou, výchovně. Ani to ale s nimi nehnulo.
Nikdo s naší rodinou nechtěl kamarádit
Obzvlášť ten starší, Petr, byl pěkné kvítko. Dokonce ho za zlobení vyloučili i ze školky! Musela jsem s ním zůstat skoro rok doma, než nastoupil do školy. Jenže, první třída, to bylo úplné peklo! „Maminko, asi děláte něco špatně. Petr patří k nejzlobivějším dětem ve škole! A to prosím máme skoro třicet deváťáků. Ale on je tím svým nevhodným chováním zdaleka předčí!“ vyslechla jsem si od přísné paní ředitelky. Dneska by kluka poslali k psychologovi nebo dokonce k psychiatrovi, aby mu napsal nějaké léky. Tenkrát se ale nic takového nenosilo. Kluk byl prostě sígr a táhlo se to s ním celou školní docházku. Dvojky a trojky z chování byly už téměř samozřejmostí. Ztratili jsme i rodinné přátele, protože jejich děti naše kluky neměly rády. Ani jsem se jim nedivila.
Problémy neustávaly
Mladší Honzík byl přece jen trochu mírnější, ale ani jemu se poznámky za špatné chování nevyhnuly. Byl jen o rok mladší než Petr, a tak ho s ním ve škole asi také trochu házeli do stejného pytle. Sociálka hrozila odebráním, ale nic špatného u nás nikdy nezjistila. Manžel se klukům věnoval, jak to jen šlo, a já žila jen pro rodinu. Oba měli malé pokojíky a nikdy jim nic nescházelo. Trochu úlevy se nám dostalo, až když kluci nastoupili do učení. Vybrali jsme jim těžké. V hutích se nadřeli hned od prvního ročníku a práce jim šla viditelně k duhu. Občas jsme slyšeli i nějakou tu pochvalu, což byl pro nás úplný zázrak! Honzík si po učení ještě dodělal maturitu a sekal latinu. Se starším Petrem začaly problémy hned po vyučení. „Nebaví mě to, půjdu jezdit kamionem!“ oznámil nám a hned žádal od manžela peníze na řidičský průkaz. Když je nedostal, hrozně se rozčílil a bouchl dveřmi tak, že se málem vylomily.
Telefonát z vězení
Od té doby se nám vyhýbal. Ani my jeho společnost nevyhledávali, protože už jsme měli všeho dost. Jenže, vlastního syna ze života jen tak nevymažete. „Mami, jsem ve vězení, můžeš přijít?“ ozval se jednou Petrův zoufalý hlas v telefonu. Lekla jsem, co se stalo, ale pravý důvod mě nenapadl ani ve snu. Můj syn zabil kamaráda! „No co, prostě jsme se poprali,“ snažil se celou věc zlehčit Petr a jen lhostejně pokrčil rameny. Nevěřila jsem svým očím. On snad ani nemá svědomí! Co se to s ním stalo? Kde jsme udělali chybu, že z našeho syna vyrostlo takové monstrum? Večer mi nezbylo nic jiného, než se svěřit manželovi. Pořád totiž vyzvídal, kde jsem byla a proč neměl na stole teplou večeři. „Náš Petr je ve vězení! Za vraždu!“ řekla jsem po pravdě, ale asi jsem měla manželovi říct tu pravdu postupně a ne takhle na rovinu.
Samé hrozné zprávy
Chytil se za srdce a začal tak nějak těžce dýchat. Lapal po dechu a potom se zhroutil ze židle na podlahu. Musela jsme zavolat záchranku. „Paní, váš manžel asi prodělal lehčí infarkt! Odvezeme si ho! Řekl pan doktor a zakroutil nade mnou hlavou, jako by tušil že za to mohu já. Prožila jsem ten nejhorší večer svého života. Manžel s infarktem v nemocnici a syn v kriminále. „Co mě ještě čeká?“ ptala jsem se sama sebe a v předtuše něčeho hrozného jsem zavolala Honzovi. Byl v pohodě, naštěstí. Alespoň on nic nevyvedl! Petra čekal soud a teprve při hlavním líčení jsem se dozvěděla celou pravdu. Můj syn, se nejen popral, ale do své oběti v hospodě kopal tak dlouho, až bylo na záchranu pozdě. Za svůj hanebný skutek dostal jedenáct let ve věznici se zvýšenou ostrahou. První, co mě napadlo, bylo, že bude ten chudák mezi samými vrahy a tunery. Teprve za chvíli mi došlo, že on je to samé!
V klidu budeme jen jedenáct let
„Nikdy ho nenavštívím. Už to není můj syn!“ prohlásil manžel ještě v nemocnici, když jsem mu opatrně sdělovala, co se u soudu dělo. Zavrhl ho. Nesměla jsem před ním vyslovit ani synovo jméno. Já ale nedokázala Petra zavrhnout, i když byl vrah. Chodila jsem ho navštěvovat každý měsíc a každý měsíc slyšela stále to stejné. „Já za nic nemohu. Nic si nepamatuji. Byl jsem opilý!“ tvrdil mi pořád dokola. Až po třech letech se začal měnit. Uplynul ještě další dlouhý rok, než si konečně uvědomil, jaké neštěstí způsobil. I manžel se dal nakonec obměkčit. Několik let už syna navštěvujeme společně. Je to pro nás všechny moc těžké. O čem si povídat? Jaké plány mít v takové situaci? Nemáme kamarády ani známé. Rodina Honzovy přítelkyně se s námi nestýká. Pro všechny jsme nedůvěryhodní a podřadní. Ti, co chodí za synem do kriminálu. My ale stále netušíme, proč vyrostl z našeho syna vrah!
Marie V. (56), Most
