Domů     Dlouho jsme čekaly na setkání
Dlouho jsme čekaly na setkání
5 minut čtení

To, kam se člověk narodí, nemůže ovlivnit. Ale při trošce štěstí je možné do nepříznivého vývoje zasáhnout. Chce to jen dostatek trpělivosti a odhodlání nevzdat to. Alespoň mně se to vyplatilo.

Z raného dětství mám vzpomínky dost mlhavé. Ze všeho nejvíc si pamatuji na ten vlak, do kterého nás maminka posadila i s dopisem pro babičku, která nás měla vyzvednout na nádraží. Ale jen mlhavě na mámu.

Vlastně si její obličej vůbec nevybavuji, jen postavu, drobnou, hubenou, nedostupnou. Někde v takovém vzpomínkovém pološeru se mi pak vybavují chvíle zoufalství, když jsme se sestrou Magdou stály u vlaku a nebyl nikdo, kdo by nás chtěl.

Dodnes cítím tu úzkost a strach z cizích uniformovaných pánů. Pak už si pamatuji jen na děcák. Ten mám vrytý do paměti nesmazatelně na celý život. Vždyť jsme v něm strávila rovných jedenáct let!

Magda odešla brzy

Bylo mi tehdy sedm let a Magdě tři a půl. Ocitly jsme se ze dne na den v úplně cizím prostředí mezi jinými dětmi a neznámými tetami. Několik dní jsme jenom probrečely ani jíst jsme nechtěly.

Pak jsme si ale zvykly a nakonec jsme měly radost, že máme nějaké kamarády. Já konečně začala chodit do školy a tam se mi moc líbilo. Pak mi ale osud zasadil obrovskou ránu. Pro Magdičku si přišli nějací úplně cizí manželé a odvedli si ji domů. Adoptovali ji a mně zmizela moje malá sestřička nadobro z očí.

Chtěla jsem za sestrou

Zase jsem prožívala obrovský stres. Ztráta sestry byla pro mne hrozná událost, se kterou jsem se nechtěla smířit. Dvakrát jsem se pokusila z děcáku utéct. I když jsem vlastně nevěděla, kam bych měla jít sestru hledat.

Pokaždé mě proto chytli a vrátili zpět do domova, kde jsem se nikdy jako doma necítila. Byla jsem ale už starší dítě, a tak mě si, na rozdíl od sestry, nikdo neadoptoval.

Krušný život v domově

V děcáku jsme tak zůstala až do svých osmnácti let. Zvykla jsem si, ale nebyl to nijak hezký život. Zažila jsem tam různé křivdy, ústrky a šikanu. Časem jsem si na drsné podmínky sice zvykla a dokázala jsem se bránit, ale pořád mě provázela jediná otázka:

„Proč se mi to všechno stalo? Proč nemám normální rodinu a kam se poděli moji rodiče?“ A také ta babička, za kterou jsme jely s Magdičkou. Kde té je konec. Zpočátku mi na mé naléhavé otázky nikdo neodpovídal.

Na minulost nebyl čas

Když už jsem byla plnoletá, odešla jsem z domova a našla si práci v pohostinství i s ubytováním. Svět se se mnou zatočil, byla to jedna velká neznámá a já se se životem musela dost obtížně prát. Bylo to cestou pokus, omyl. Jeden takový omyl byl Tomáš.

Když jsme s ním otěhotněla, řekla jsem si, že mému dítěti nepřipravím osud bez rodiny, jako jsem měla já. Tomáše jsem si proto vzala, i když jsem tušila, že to není ta správná volba.

Byl to barman, který velice rád holdoval alkoholu a opilý pak byl hrubý a násilnický.

Začala jsem pátrat

Nakonec jsme se tedy rozvedli a já s dvanáctiletou dcerou jsem se odstěhovala za prací do jiného města. Dcera se začala postupně vyptávat na babičku a na příbuzné a já pro ni neměla žádné odpovědi.

To mě přivedlo k tomu, že jsem znovu začala pátrat po své minulosti. Kontaktovala jsem ještě některé tety z děcáku a měla jsem štěstí. Jedna z nich, už byla v důchodu, a konečně mi řekla informace, které mě nasměrovaly správnou cestou.

Pravda byla krutá

Nejprve jsem zjistila, že moje matka, která nás tak znenadání opustila, před nedávnem zemřela. Náš otec byl neznámý, protože nebyl v rodném listě uveden.

Přesto nás tehdy tím vlakem maminka poslala za jakousi babičkou, která zřejmě byla matkou mého otce a neměla ani tušení že existujeme. Navíc jsme dojely na špatnou adresu. Bylo to tolik záhad najednou, že jsem se v tom úplně ztrácela. Bohužel odpověď na to, proč to všechno maminka udělala, už nikdy nedostanu.

Setkání byla úžasné

Moje pátrání se ale vyplatilo a já nakonec slavila velký úspěch. Našla jsem svou sestru. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Naposledy jsem Magdičku viděla, když jí byly čtyři roky. Teď přede mnou stála neznámá, hezká čtyřicátnice.

Už měla dvě dospívající děti a příjemného manžela. A hlavně milující adoptivní rodiče. Celá léta prožila v milující rodině, která nyní k sobě zahrnula i mě s dcerou. Adoptivní rodiče Magdy moc litovali, že si nás tehdy před lety nevzali obě.

Ale jak sami přiznali, tenkrát se na výchovu dvou dětí prostě necítili, báli se, že to nezvládnou. Naprosto to chápu a jsem ráda, že je mám aspoň dnes. Jsme konečně rodina.

Veronika B. (47), Olomouc

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud