Pro každou ženu je první těhotenství velkým zážitkem. To moje však trvalo tak krátce, že jsem se nestačila ani vzpamatovat.

Byla jsem mladá holka. Na dveře mi klepaly teprve dvacáté narozeniny a já neměla ze samostatného života téměř žádné zkušenosti. V tu dobu se stalo, co se asi mělo stát. Jen pár měsíců jsem tehdy chodila se svým prvním klukem.

Milan byl milý a šikovný, a já neměla žádné srovnání, a tak se mi náš vztah jevil ideální. Milovala jsem ho se vším všudy a on mě taky. Užívali jsme si našeho mládí a lásky, jak jen to šlo, a moc jsme u toho nemysleli.

Když se léto přehouplo do své druhé polovičky a my už měli za sebou naši první báječnou dovolenou, začalo mi být trochu nevolno. Nejdřív jsem myslela, že mám střevní chřipku, když se ale přidala i zimnice, raději jsem vyhledala lékaře.

Zkoumal všechno možné a výsledek, který mi po krevních testech předložil, mne dostal do kolen. „Jste těhotná, slečno,“ sdělil mi.

„A to už v pátém měsíci Někdy se to prostě stane… že je žena těhotná, i když její dny přicházejí…“ Neuměla jsem ten fakt vůbec zpracovat.

Šlo to ráz na ráz

Těhotenství na mě nebylo kvůli mé štíhlé postavě stále znát. Přes počáteční šok jsme se s Milanem na děťátko těšili. Dlouho jsme si ale tu radost neužívaly. Náhle se dostavily silné křeče a bolesti v podbřišku.

Můj přítel zavolal sanitu a už jsme jeli směr nemocnice. Moje psychika tak velký nápor nezvládala a bylo toho na ní moc, stejně jako na mé mladé tělo, které ještě před měsícem vůbec netušilo, že má v sobě malého nenarozeného tvorečka.

Po důkladné gynekologické prohlídce jsem byla upozorněna na možnost předčasného porodu a tím jsem se dostala jako prvorodička do ještě většího stresu. Lékaři mne museli napojit na umělou výživu a naordinovali mi přísný klidový režim.

Všechno se semlelo hrozně rychle a když jsem několik dní nato nemohla v noci bolestí, která se pořád stupňovala, ani zavřít oči a musela jsem pořád přecházet po pokoji sem a tam, rozhodl lékař o zásadním životním kroku.

„Paní Blanko, budete už rodit,“ řekl mi a já měla v tu chvíli pocit, že to je moje smrt. „Vždyť jsem teprve v šestém měsíci,“ začala jsem ze sebe se slzami v očích soukat. Nedalo se ale nic dělat, naše malá Miluška už chtěla na svět.

Narodila se přirozenou cestou a mé těhotenství bylo nejkratší, jaké jen mohlo být. Věděla jsem o něm totiž jen 20 dní. A pak už jsem držela svou milovanou dcerku v náručí.

Blanka. (47), Jaroměř