Naše poklidné stáří vzalo za své v okamžiku, kdy se přistěhovali noví sousedé. Můj muž se po čtyřiceti letech spokojeného manželství zamiloval a po něm i já.

Na důchod jsme se s manželem odstěhovali do domku zděděného po jeho rodičích. Byla to pěkná barabizna, ale zahradu měla krásnou. Sice zarostlou, ale rozlehlou a se vzrostlými ovocnými stromy. Úroda jablek, švestek a také ořechů byla ohromující.

A tak jsme veškeré úspory investovali do domu a vlastnoručně jsme zvelebovali pozemky. Byly to hezké časy. Přes týden samota a o víkendech návštěvy našich dvou dcer s jejich rodinami. Dohromady nám daly už pět vnuček a prý, zdaleka ještě neskončily.

Dcery byly odjakživa šikovné a pracovité. Velká rodina je nijak nevyčerpávala, ale za každou pomoc byly samozřejmě rády. A tak jsem postupně, jak se mi urodilo, začala vařit marmelády, kompoty a nejrůznější čalamády.

Žili jsme si spokojeně

Později jsme si pořídili slepičky, králíky a ještě později i pašíka. Prostě jsme se nenudili a byli šťastní. Tedy, alespoň jsem si to vždycky myslela.

Manžel, který celý život pracoval v kanceláři a doma nepřitloukl ani hřebík, se na stará kolena naučil kutit a šlo mu to náramně. Podle příručky dokonce postavil i všechny kurníky a chlívek.

Byla jsem na něho náležitě pyšná a dcery se také mohly samou chválou přetrhnout. Vnučky se vždycky těšily na naše kočičky a my jim pro radost pořídili i poníka a kozu. Hospodářství se utěšeně rozrůstalo a zaměstnávalo nás od rána do večera.

S nikým jsme se nějak důvěrně nepřátelili, nebyl čas. Ale s lidmi z vesnice jsme vycházeli dobře, vždyť manžel tu měl kořeny. Jednou přišla sousedka s velkou novinkou.

„Budete mít z druhé strany nové sousedy!“ volala přes plot a ukazovala rukou na protější stranu zahrady. Jednalo se o manželský pár, který, jako my před několika lety, také zvolil na důchod venkov.

Nová sousedka manželovi učarovala

Mohlo nám to být jedno, dělila nás celá rozlehlá zahrada, ale slušnost přece jenom velela je přivítat. V den, kdy jsem zahlédla velký stěhovací dvůr, jsem se vypravila na výzvědy. Vypadali oba celkem sympaticky a hned se dali do řeči.

Chvilku jsme nezávazně klábosili, když se přihnal můj manžel. Chtěl mi sdělit, že naše koza asi bude mít už brzy mladé, když se zarazil. Zíral na novou sousedku jako uhranutý. Mně to docela naštvalo a doma jsem na něho udeřila: „Prosím tě, co to mělo znamenat?

Takového tě vůbec neznám!“ Čekala jsem, že mi to vysvětlí, ale on beze slova bouchnul dveřmi a byl pryč. U snídaně nemluvil a u oběda také ne. Bylo to všechno hrozně divné. Až po několika dnech se přiznal: „Ta paní, Alena, je moje dávná láska. Z dětství.

Vůbec mě nepoznala, ale já ji okamžitě!“ Nechápala jsem, proč z toho dělá takový problém. Každý jsme přece měli nějakou tu první lásku, ne?

Láska rozkvetla v sedmdesáti

Neváhala jsem a pozvala nové sousedy na odpolední kávu. Přišli a byli oba velmi zábavní. Nakonec se manžel té Aleně připomenul. Ona si na něho vzpomínala jen matně. On si ale pamatoval snad každý okamžik, kdy byli ti dva spolu.

Tak podrobné vzpomínky paní Alenu dojaly. Skoro se rozplakala. Od té doby jsme se začali navštěvovat pravidelně a bylo čím dál jasné, že ona chodí za mým mužem a já se těším na toho jejího… „Musím se ti k něčemu přiznat.

Už se nedokáži přetvařovat,“ řekl mi jednou. Potom mě pohladil po vlasech a pokračoval: „Mám tě opravdu moc rád, ale Alenu miluji!“ Bylo to jako rána z čistého nebe. Vždyť už mu bylo skoro sedmdesát a zamiluje se jako mladík?

To mám po tolika letech přijít o manžela? Jenže, bránit jsem mu nemohla. Odstěhoval se jen s batohem přes zahradu do jejich stavení. A Alenin manžel ke mně. Jen do podnájmu, prý, aby těm hrdličkám nepřekážel. Novou, nečekanou situaci nesl ještě hůř, než já.

Dětem jsme nic neřekli

Soused, vlastně můj podnájemník, byl opravdu hezký chlap, samý sval, na rozdíl od mého manžela. Jednou se nám to utěšování nějak vymklo a stali se z nás milenci. Bylo to krásné.

Člověk už po tolika letech stereotypu zapomněl, jak romantický a intenzivní může být sex! Dali jsme se dohromady. Blížil se víkend a měly přijet naše dcery s rodinami. Několik týdnů u nás nebyly, protože byl čas dovolených.

Nedalo se nic dělat, museli jsme se všichni sejít a vyřešit, co jim řekneme. Jak jim oznámíme něco tak podivného, že si jejich babička s dědečkem vyměnili partnery? Nakonec vyhrál nápad paní Aleny. Navrhla, abychom prostě neříkali nic.

Na víkend si manžely vezmeme každá opět domů a před dětmi, našimi i jejich, budeme předstírat, že se vůbec nic nestalo. A tak opravdu předstíráme. Už dlouhé tři roky. Dokonce jezdíme ve čtyřech na dovolenou, aby to nebylo nápadné. Děti ani vnoučata nic netuší.

Vím, že lež má krátké nohy a pravda jednou vyjde najevo, ale zatím nám to vychází.

Jana H. (56), Havlíčkův Brod