Hned po porodu svého vnuka jsem nastoupila do služby. Měla jsem malého Toníčka hlídat každý den a moc jsem se na to těšila. Potom jsem si zlomila nohu a musela narychlo sehnat chůvu.
Na svoji vnučku jsem byla vždycky náležitě pyšná. Vystudovala vysokou školu a našla si opravdu hodně dobře placené zaměstnání. Jenže, nic není tak růžové, jak se zdá. Holka si sice vdala, ale když otěhotněla, měl s tím její zaměstnavatel ohromný problém.
„Snad si nemyslíte, že vám tady budeme držet místo? Maximálně čtrnáct dní, jinak vás musíme nahradit,“ oznámil jí a ani nepopřál k radostné události. Adélka za mnou přišla plačky. Prý neví, co dělat. O místo přijít nechtěla!
Chvilku jsem se rozmýšlela, ale potom ji navrhnula řešení: „Půjdu do předčasného důchodu a budu dělat chůvu. Tvému malému Františkovi!“ Tomu svému miminku totiž už od chvíle, kdy se o něm dozvěděla, říkala František. Podle nějakého románového hrdiny, údajně. Její partner nic nenamítal, protože se tak jmenoval jeho praděda.
Musela mě zastoupit chůva
Vnučka byla mým návrhem nadšená. O chůvě neuvažovala, prý by dítě nikomu cizímu nesvěřila. Bylo ujednáno. S malým Františkem si pobyla doma těch povolených čtrnáct dní a potom se vrátila do práce. Mně začalo hlídání a moc mě to bavilo.
František byl hodné miminko a já stihla i uvařit mladým něco dobrého, nakoupit a dokonce jsem si občas i s ním zdřímla. Byly to nejkrásnější měsíce mého života. Jenže, potom jsem uklouzla na chodníku a zlomila si nohu.
Bohužel tak nešťastně, že jsem dostala nejen sádru skoro až k pasu, ale na berle jsem musela čekat dlouhý měsíc. Vnučce nezbylo nic jiného, než přece jen nějakou chůvu sehnat. Volba padla na milé a usměvavé děvče. Vnučka byla spokojená a já také.
Po měsíci jsem mohla konečně začít chodit o berlích a tak jsem se okamžitě vypravila za Františkem. Chůva mu zrovna zpívala nějakou písničku a František se vesele usmíval. Já si mohla v klidu sednout a těšit se z přítomnosti vnuka.
Nastražila jsem past
Jednou jsem si všimla, že má chůva prsten velmi podobný tomu, co dostala vnučka ode mě. Zeptala jsem se jí, ona zrudla a vykoktala, že i ona ho dostala od babičky. Bylo mi to divné a zeptala jsem se vnučky, zda se jí prsten neztratil?
Nejdřív se zlobila, ale potom se přece jen šla podívat. Nic jiného se jí neztratilo, ale já večer zjistila, že mi v peněžence chybí dvoutisícikoruna. To nemohla být náhoda! Ale jak to dokázat? Nakonec mi poradil bývalý kolega. Mladý kluk, moc milý.
Vždycky jsme si spolu hezky popovídali. „Dejte si do pokoje kameru! Dělají to tak všichni, aby viděli, zda jim chůvy nemlátí děti!“ smál se, jakoby se jednalo o nějaký žert. Kameru mi nejen sehnal, ale i pomohl umístit tak, aby si chůva ničeho nevšimla.
Zbývalo jen čekat, zda se nachytá. Na poličku jsem nastražila svoji peněženku a do ní pár tisíc. Na zem jsem pohodila zlatý řetízek, jako že se mi rozbil a ztratila jsem ho.
Chůvě jsem se omluvila, že nepřijdu a čekala, co uvidím na záznamu z kamery. Byla napojená na notebook toho mého bývalého kolegy. Neuplynula ani hodina a chůva už prohrabala moji peněženku. Jednu z tisícikorun si strčila do kapsy.
Řetízek ji také zaujal a skončil u té tisícikoruny. Byla to zlodějka a já ji měla natočenou! Na polici jsem ji neudala, ale do té agentury, pro kterou pracovala, jsem zašla. Když jsem jim pustila záznam, kde krade, omlouvali se mi, jakoby kradli oni.
Chůvu vyhodili, samozřejmě. A já? Získala jsem od nich náhradu za ukradené věci a taky poukaz do lázní. Asi abych si zpravila pocuchané nervy!
Pavlína K. (68), Pardubice
