Najít si pořádného chlapa není v dnešní době nic lehkého. Obzvlášť, když už není člověku dvacet. Pomáhala jsem kamarádce, seč jsem mohla, ale netušila jsem, že se bude scházet s mým manželem!
V zaměstnání jsem se měla dobře. Musela jsem samozřejmě pracovat, ale nijak jsem se nepředřela. Jen oči mi z těch malých číslíček dost slábly a tak jsem si každé dva roky musela pořizovat silnější brýle. Moje mladší kolegyně se mi smály: „Jez mrkvičku!“ Nemyslely to zle, ale byly to sotva padesátileté holky a tak ještě nevěděly, jak kolem šedesátky tělo začne chátrat. K doktorovi jsem moc nechodila, protože by mi určitě našel spoustu nemocí a já na nějaké marodění neměla čas. Hlídala jsem dceřiny děti, vodila je do školky a školy. Náš Honzík totiž chodil do první třídy a Barunka do předškolní třídy. Dcera dělala kariéru a tak toho dost zůstalo na mě. Byla totiž rozvedená a její bývalý jí platil trapnou tisícovku na obě děti. Nechápu, jak to může těm chlapům u soudu projít? Ženská má zvládnout všechno a chlap platí pakatel na vlastní děti. Nad tím se asi nikdo nezamýšlí!
Strachovala jsem se o ni
No, zvládala jsem to s vyplazeným jazykem, ale dělalo mi radost, že mohu být užitečná. O to víc jsem si vážila svojí práce v pěkně teplé kanceláři. A taky hodných kolegyň, s kterými jsem si rozuměla. Nejraději jsem měla Milušku. Bylo jí pětačtyřicet, rozvedená a moc hezká. Taková panenka drobounká. Blonďaté mikádo, štíhlounký pas a moc hezké nohy. Nemohla jsem pochopit, že právě taková ženská si nedokáže najít partnera! Byla mnoho let rozvedená a neměla nikoho. Ani děti, ani přítele. Nestěžovala si, ale poslední dobou byla čím dál skleslejší. „Miluško, nejsi nemocná?“ zeptala jsem se jí jednou po ránu. Byl hrozně bledá a měla napuchlé oči, jako by plakala. Pokrčila mlčky rameny a potom se rozvzlykala. „Jsem pořád tak hrozně sama! Už to nemohu vydržet!“ svěřila se a utekla na toaletu. Koukli jsme se s ostatníma po sobě. „Musíme jí pomoct!“ prohlásila rezolutně Blažena. Byla to taková ranařka, ale srdce měla ze zlata. Vychovávala pět dětí v pěstounské péči a nevěděla, co dřív. Ale měla dobrý nápad: „Najdeme Milušce chlapa! Na internetu nebo jinde. To je přece jedno!“
Domluvily jsme jí rande v cukrárně
Všechny jsme souhlasily a dohodly si plán. Ve svém okolí vytipujeme vhodné adepty a smluvíme Milušce rande naslepo. V cukrárně hned u našeho podniku, abychom mohly ty mužské okouknout! Hned za pár dní jsme zaznamenaly první úspěch. „Jeden mi odepsal na internetu! Vypadá nadějně. Žádný blbec. Je sice o dost starší, kolem šedesáti, ale sportuje a zdravě jí,“ oznámila nám Eva, nejmladší z nás a hned předala Milušce papírek s termínem sjednané schůzky. Miluška si ani netroufla odporovat! V den svého rande naslepo si vzala krásné šaty a nové lodičky. Vypadala jako z nějakého filmu. Jediný zádrhel nastal s tou cukrárnou, kde měla schůzka proběhnout. Byla zavřená a tak musela Miluška přes celé město. A my neviděli nápadníka, což nás moc mrzelo. Druhý den ráno jsme se na Milušku vrhly. „Tak jak to dopadlo? Jaký byl? O čem jste mluvili? Líbil se ti?“ otázky nebraly konce. Milušce to nevadilo. Byla zamilovaná!
Šla jsem si ho prověřit
Se svým novým objevem se začala scházet pravidelně, někdy i denně. Věděly jsme o něm všechno. Co má rád a co naopak ne, jaké knížky čte a jaké filmy se mu líbí. Jak pravidelně sportuje a také jeho majetkové poměry. Miluška s Jardou začala chodit a mysleli to oba vážně. Jen jedno jí vadilo. Nikdy spolu nestrávili celý večer ani noc. Jejich schůzky se odehrávaly vždy přes den nebo v podvečer. Jejich milování se odehrávalo výhradně u Milušky a nikdy ne u Jardy doma. „Miluško, a není ti to podezřelé?“ ptaly jsme se jí a začaly tušit nějakou čertovinu. Ona nechtěla nic slyšet. Měla nasazeny ty příslovečné růžové brýle. Blažena se ale rozhodla celou věc prověřit. Coby vrchního špiona určila mě. „Jsi z nás nejstarší a nejzkušenější! Půjde s Miluškou na rande a toho jejího trochu vyzpovídáš!“ poručila mi a já souhlasila. Byla jsem na toho jejího Jardu moc zvědavá! Miluška ani moc neprotestovala, věděla, že by jí to nebylo nic platné. A tak jsem jednoho odpoledne šla s ní do cukrárny.
To je můj manžel!
Jarda seděl zády ke dveřím, když jsme došly k jeho stolu, uviděla jsem známou tvář. Mého manžela! „Tomáši, co ty tady?“ vykoktala jsem a on zrudnul. Miluška nechápala“ „Ale to není Tomáš, je to Jarda! Že jo, Jardo!“ Až za chvíli ji to došlo. Její Jarda je můj manžel. Tomáš. Koukal jako trubka. Nezmohl se na slovo. Byl rudý jako rak a na čele mu naběhla ošklivá modrá žíla. Hlavou mi proběhlo, co všechno o sobě nalhal Milušce. Prý jak sportuje! On, takový lenoch. A jak zdravě jí. Přitom se cpal slaninou a zapíjel ji pivem. Čuně. Že se vůbec nevymlouval, že nic nevymyslel, mě dopálilo snad víc, než jeho nevěra. Ani nebyl schopný nějak mlžit, jak byl hloupý! Vytáhla jsem deštník z kabelky a začala ho mlátit hlava nehlava. Miluška se přidala a majzla ho vázou, která stála na stolku. Než přiběhnul číšník, pěkně jsme ho spolu zřídily. Skončil na zemi vedle stolku. Chtěla jsem do něho kopnout, ale obstarala to za mě ta jemná a drobná Miluška. Vůbec jsem ji nepoznávala. Nakonec musel zasáhnout číšník, který jich pěkných pár taky schytal.
S kolegyní si užíváme, co nám síly stačí
Miluška ještě stačila na sousedním stole popadnout větrník a rozmáznout ho Tomášovi po obličeji. Potom odkráčela a já hned za ní. Doma jsem vyházela manželovo oblečení oknem a zamknula se na dva západy. Domů už nevkročil. Na jeho prosby jsem neměla náladu. Vlastně se mi trochu ulevilo. Být po všech těch letech volná jako pták mělo něco do sebe! Miluška se bála, že se budu na ni zlobit, ale já neměla důvod. Vždyť vůbec nic netušila! Tomáš nás obelhal obě. Umínily jsme si, že tentokrát najdeme pro Milušku nějakého lepšího chlapa, než byl můj manžel. A nejdřív ho pořádně prolustrujeme. Nakonec jsme si s Miluškou zaplatily zájezd k moři. Pořádnou dovolenou. Pár ucházejících chlapů se tam našlo. Tak jsme si řekly, že život je krátký a nebudeme ho marnit zbytečným upejpáním. Dovolenou jsme si pořádně užily a hledání pana pravého jsme odložily na neurčito!
Jiřina P. (61), Hodonín
