Pokud člověk provede něco, o čem ví, že je to špatné, jsou výčitky svědomí na místě. Já se svým svědomím budu bojovat až do konce života.

Mým rodičům jsem se narodila jako druhé dítě. Vytoužená holčička. Po starším bratrovi Radkovi si maminka i tatínek přáli ještě jedno dítě – dceru.

Dlouho se jim počít nedařilo, pak maminka otěhotněla, ale ve třetím měsíci potratila, a po třech letech, když už ani nedoufali, že by se druhého dítěte mohli dočkat, mamince doktor při pravidelné prohlídce oznámil, že je v šestém týdnu těhotenství. Rodiče to považovali za zázrak.

Bratr kvůli mně trpěl

Už od dětství mě rodiče rozmazlovali. Udělali pro mě cokoli, co mi viděli na očích, koupili vše, co jsem chtěla, zkrátka mi snášeli modré z nebe. Mnoho mých průšvihů tolerovali, přehlíželi, a já jsem toho už od malička pěkně využívala.

Spousta malérů jsem svedla na staršího bratra Romana, který si kvůli mně vytrpěl své.

Nejen, že dostával tresty, které si vůbec nezasloužil, ale když se párkrát ohradil, že jsem tím viníkem byla já a ne on, tak ho rodiče obvinili ze lži, jednou ho tatínek dokonce i propleskl.

Ani se bratrovi nedivím, že mě neměl příliš v lásce a ani teď, když už jsme oba dávno dospělí, moji společnost příliš často nevyhledává.

Všechno mi procházelo

Ani během dospívání se můj vztah k povinnostem nezlepšil. Byla jsem nezodpovědná a lehkomyslná. Myslela jsem si, že mi všechno projde.

V učení mi to na střední i na vysoké procházelo (využívala jsem toho, že jsem se klukům líbila, takže za mě psali úkoly a referáty, a profesory jsem zase obalamutila svou nevinnou tvářičkou), ale v životě se to mělo změnit…

Peníze jsem rozhazovala

Ráda jsem se bavila a ráda jsem utrácela, a tak není divu, že jsem měla hluboko do kapsy. Rodiče mi sice dávali docela slušné kapesné, ale to jsem utratila většinou za oblečení.

Když jsem se ve čtvrťáku rozhodla, že musím mít auto, nebylo lehké objevit vhodný vůz. Měla jsem přítele Vojtu, který veksloval s kdečím, a tak mi obstaral staršího Opela, který vypadal přepychově a byl za hubičku.

Sice jsem z něj měla radost, ale protože jsem věděla, co je Vojta zač, nechala jsem si auto zkontrolovat od otce mého kamaráda, co byl automechanik.

Chtěli jsme vydělat

Když Opela prohlédl, sdělil mi, že auto je po havárii. Doslova řekl, že je to pojízdná rakev. Doporučil mi, abych se auta co nejrychleji zbavila. Řekla jsem to Vojtovi, a toho hned napadlo, komu bychom ho mohli střelit. Že tím můžeme někoho ohrozit, nenapadlo ani jednoho z nás.

Stav auta jsme zamlčeli

Kupce našel ještě ten samý večer. Vyrazili jsme do hospody, kde se scházela parta z gymplu. Tentokrát bylo u našeho stolu živěji, než obvykle. Kluk od nás z ročníku, Mirek, zbouchnul Kláru, holku z vedlejší třídy. A tak bylo co zapíjet.

Mirek, aby se uvedl jako vzorný otec, našel si i práci. No a shodou okolností potřeboval auto, protože budoucí zaměstnavatel automobil vyžadoval. Když mu Vojta předával klíčky, neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit, ale nic jsem neřekla. Mlčela jsem.

A Vojta víc neřešil. Proč taky, když na tom ještě něco vydělal. Cítil se jako mazaný a světaznalý chlapík.

Šokující zpráva

Uběhl půl roku. Bylo po maturitě, po které jsme se s Vojtou rozešli, a já jsem odjela na celé léto k tetě na venkov. Když jsem se po letních prázdninách vracela domů, náhodou jsem na zastávce potkala Vojtu. Vypadal zaraženě. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

Podíval se na mě, a aniž by mě pozdravil, zeptal se mě: „Slyšela jsi to? Mirek je po smrti.“ Vytřeštila jsem oči a po zádech mi přejel mráz. „Cože?“ nechápala jsem. „Jak to? Co se stalo?“

Osudná nehoda

Vojta si povzdechl, a pak mi začal vše vyprávět. „Bylo to tragické. Před měsícem Mirek zapíjel v baru narození syna. Když se rozhodl jet domů, byl už opilý. Ostatní ho přesvědčovali, aby nejezdil, ale neposlechl je.

Když projížděl zatáčku u benzínky, auto doslova vystřelilo mimo silnici a skončilo v lese. Mirek byl na místě mrtvý. Neměl šanci, auto bylo na kusy.“

Uzavřeli to jako nehodu

V první chvíli mi vůbec nedošlo, za co, byť z části, nesu vinu. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, bylo, abych z toho neměla průšvih já. Policie však případ uzavřela s tím, že řidič měl v krvi přes dvě promile a auto bylo ve špatném technickém stavu.

Kdo mu auto prodal, nikdo nezjišťoval. Ulevilo se mi.

Dodnes mám špatné svědomí

Jenže po pár týdnech jsem potkala ve městě Kláru s kočárkem. Daly jsme se do řeči a mně najednou došlo, že i mou vinou nemá manžela a malý Mireček tatínka. Byla jsem z toho zdrcená. Náhle mi došlo, jak jsem se celé roky hloupě a nezodpovědně chovala.

Přemýšlela jsem, co dělat. Jít na policii jsem neměla odvahu, a tak jsem alespoň začala Kláře každý měsíc anonymně posílat obálku s penězi. Dělám to dodnes. Pocitu viny mě to ale stejně nezbaví…

Kristýna P. (45), Praha