V pokročilém věku se nemusí jen odpočívat a chodit krmit labutě. Řešením je koníček a mém případě rovnou kůň. Zapsala jsem do školy a začala pilně studovat!

Stereotyp a nuda mi nikdy nehrozily, a v důchodu už vůbec ne. Měla jsem spoustu přátel, s nimiž jsem trávila volný čas. Podnikali jsme dlouhé výlety a občas „spáchali“ i něco smysluplného. Naposled jsme třeba jeli s klubem seniorů sázet zdarma stromky do lesa.

Byla to dřina, ale ten pocit se nedá popsat! Večer jsme si opekli buřty a celí polámaní ulehli do stanu. Samozřejmě jsme toho moc nenaspali, v tom nepohodlí. Ale člověk měl alespoň na co vzpomínat.

Ten nápad mě zprvu vyděsil

Prostě, zpestřovali jsme si život, jak to jen šlo. „Gábino, mám takový nápad,“ sdělila mi tak trochu nejistě jedna z mých nejlepších kamarádek. Byla to moje bývalá kolegyně a nyní jsme už byly společně hezkých pár let v důchodu.

Měla jsme ji ráda hlavně proto, že se neutápěla v nějakých sladkobolných vzpomínkách a věčně nevzdychala po starých časech, kdy nás ještě nic nebolelo. Brala život, jaký byl, a toho jsme si cenila!

„Napadlo mě, pokračovala, „že bychom se mohly spolu přihlásit do školy. Víš, do takové té univerzity třetího věku. Já školu odjakživa nenáviděla, ale teď, když o nic nejde, by to mohlo být zajímavé!“ Její nápad mě úplně šokoval.

Zrovna ona přijde s takovou hloupostí! Hned jsem jí vypočítala všechna negativa. Dojíždění, zkoušky, dlouhé sezení v lavicích, nákup učebnic… A kdo ví co ještě!

Školní atmosféra mě nadchla

Koukala na mě smutně a jen přikyvovala. Uznala, že mám pravdu. Večer jsem ale musela o jejím nápadu pořád přemýšlet. A čím víc jsem na to všechno myslela, tím víc mě to lákalo. Hned ráno jsem kamarádce zavolala:

„Aničko, omlouvám se ti, ten tvůj nápad nebyl až tak špatný. Co kdybychom to zkusily, jen tak, nezávazně a na zkoušku? První školní den byl něco jako zjevení. Spousta sympatických spolužáků a učitel samozřejmě o hodně mladší, než my, žáci.

Ale nebylo to jen studium na oko, takové jako vzdělávání pro seniory. Všichni brali výuku vážně! Hned jsme dostali seznam učebnic a také výstrahu, že nějaké flákání se tady neodpouští. Snad nejhezčí z celého vyučování byly přestávky na svačinu.

Jedna paní přinesla celou krabici svatebních koláčků a takový postarší pán zase celou bednu jitrnic ze zabíjačky. Připadla jsem si jako na základce.

Do druhé třídy sama

Štěbetání, hlahol a smích se nesly chodbou, až nás přišel napomenout školník! To nás všechny rozesmálo až k slzám. Koukal na nás a potom se rozesmál s námi. Domů jsme s kamarádkou jely sice nadšené, ale přesto s velkými obavami, jak tu spoustu učení zvládneme.

Přece jen, paměť už nám nesloužila jako kdysi. A ani oči jsme neměly tak bystré, abychom přečetly všechny ty blešky, kterými byly učebnice napsané!. „Budeme potřebovat asi nové brýle. A taky lupu!

Máme to zapotřebí?“ ptaly jsme se obě, ale nakonec si umínily, že vydržíme. Vzájemně jsme se hecovaly a také společně učily. Bylo to těžké, ale vydržely jsme celý první ročník. „Do druháku už nejdu. Mám toho všeho dost.

V noci jsem měla dokonce noční můru!“ oznámila mi kamarádka a já viděla, že to myslí vážně. Ani jsem se jí nepokoušela přemlouvat. Do druhého ročníku jsem nastoupila sama.

Vnučka o mně napsala sloh

Bylo mi smutno a také bylo znát, že nemám kamarádčinu podporu. Učivu jsem občas vůbec nerozuměla! V lednu, když byl mráz a mně se nechtělo vstávat na vlak, jsem to vzdala. Hezky jsem se uvelebila ve vyhřáté postýlce a spala spokojeně skoro do oběda.

Trochu mě trápily výčitky svědomí, připadala jsem si jako záškolák, ale lenost a nechuť byly silnější. Večer mě přišla navštívit vnučka. Ta nejmladší. Právě se chystala na gymnáziu k maturitě a tak za mnou chodila jen zřídka kdy.

Měly jsme se ale moc rády a vždycky si hezky popovídaly. „Babi, napsala jsem o tobě sloh a vyjde mi v našem školním časopisu,“ oznámila mi hrdě a podávala dvě stránky textu. „O mně?

Cos mohla napsat o takové staré nezajímavé babce, jako jsem já?“ ptala jsem se vnučky a ona se rozesmála. „Nech se překvapit a večer místo televize si to přečti!“ poručila mi, dala mi pusu a byla ta tam.

Školu dokončím

Nečekala jsem ani minutu a hned se zvědavě pustila do čtení. Už prvních pár úvodních vět mě dojalo. Vnučka o mně psala jako o svém životním vzoru! „Moje babička na stará kolena studuje a já si jí za to velmi vážím,“ pokračovala vnučka a já se zastyděla.

Kdyby jen věděla, jak to v té škole vedu! Úplně mě polil pot. Nemohla jsme ji teď zklamat, když napsala něco takového! Zavolala jsem do školy a dodatečně se omluvila. Vlastně spíš vymluvila na nevolnost. Nebyla to snad až tak velká lež!

O další vyučování jsem nemohla přijít a do konce roku už jsem ani jednou nechyběla. Kamarádka sice svůj názor nezměnila, ale alespoň se chodí se mnou učit. Prý si bude rozšiřovat obzory i bez školy. Vnučka zdárně odmaturovala a chystá se na vysokou. Prý přece nemusím být jediná vysokoškolačka v rodině!

Gabriela S. (64), Kladno