Je mi devadesát let, před patnácti lety vyhnal můj syn vnučku z domu. Loni na vánoční svátky přijela s kočárkem. Zabránit synovi, aby ji neodehnal od dveří, jsem nestihla.
Když jsem čekala druhé dítě, moc jsem si přála holčičku. Osud ale chtěl, aby i druhé dítě byl kluk. S manželem jsme vychovali dva syny a moje naděje se upřeli k vnukům. Jeden z nich bude určitě mít princezničku, kterou budu strojit, plést jí copánky a vyprávět o své velké lásce k dědečkovi. Osud mě vyslyšel. Hned první vnouče byla Monika. Zamilovala jsem si jí, jako by to byla moje dcera. Všichni další vnuci byli už jen samí kluci.. Když se v jejích osmi letech syn rozvedl, myslela jsem, že mi to utrhne srdce. Syn se nastěhoval po smrti mého manžela s novou manželkou do našeho domu. Každý víkend jsem vyhlížela, jestli si vnučku k nám přivede. On o své děti ale moc nestál.
Bůh mě vyslyšel
Když Monika odmaturovala, stal se zázrak. Vnučka se nesnášela s přítelem své matky, její bratři už byli velcí a měli malý byt. Náš dům byl velký a v podkroví pokojíček, kde mohla Monika bydlet. Když se k nám stěhovala, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Celé hodiny jsme si dokázaly spolu vyprávět, milovala zahradu, stejně jako já. Až do té doby jsem neměla nikoho, kdo by měl takového koníčka. Také ráda malovala. Po padesáti letech jsem vytáhla barvy a společně jsme trávily tvůrčí odpoledne při kávě. Život se mi rozsvítil. Jenže to nemělo dlouhé trvání. Moniky spolužačka měla v jedné švýcarské restauraci sestru a dostala úžasnou nabídku barmanky, včetně ubytování. Moniku lákala sebou. I když jsem se o ní bála, chápala jsem tu touhu jít do světa a vydělat si nějaké peníze.
Nenašla pochopení
Pro mého syna, a hlavně jeho ženu, která za celý život nevytáhla z Čech paty, se stala Monika tou nejhorší. Kdoví, jak se tam bude živit. Jestli do ciziny odejde, už jí bratr nechce nikdy vidět… Marně jsem se snažila za vnučku přimluvit. Rozešli se ve zlém. Marně jsem čekala na nějaký ten lístek od Moniky, nikdy mi nepřišlo ani přání k Vánocům. Jak jsem se ale později dozvěděla, každou pohlednici snacha se synem házeli hned do popelnice. Vůbec jsem netušila, jak se milovaná vnučka má, zda se vrátila do Čech, jestli se vdala a má dítě? Doufala jsem, že se jednou objeví u vrátek a zazvoní. A to se tyto svátky stalo. Slyším zvonek, a jak to jen šlo, spěchám k oknu, abych zjistila, kdo k nám den po Štědrém dnu jde. Výjev, který se mi naskytl z okna, byl jako z psychodramatu. Bezmocně jsem sledovala, jak můj syn odhání od vrátek Moniku i s kočárkem. Než jsem otevřela okno, bylo pozdě. Letos v únoru oslavím devadesát let. Jak dlouho tu ještě budu? A uvidím ještě své nejmilejší vnouče a první pravnouče?
Marie (90), Praha
