Přijde mi to jako dnes, když mě máma poprosila, abych na chvilku pohlídala svou mladší sestru, která koupala se ve vaně. Kdybych tehdy dávala pozor, mohla být dnes Katka zdravá.

Nikdy jsem nestála o to mít sourozence. Vyhovovalo mi, že jsem vyrůstala jako jedináček a měla rodiče jen pro sebe. Od svých kamarádů jsem slýchala jak strašně se jejich život změnil s příchodem dalšího člena rodiny a jak si jich máma s tátou přestali všímat.

Museli se začít o všechno dělit a smířit se s tím, že už nejsou doma těmi nejdůležitějšími. Představa, že bych měla sestru nebo bratra ve mně probouzela čirou hrůzu.

Dnes s odstupem času samozřejmě vidím, jak sobecké myšlení jsem měla, ale kdo mi to mohl mít tehdy za zlé, vždyť mi bylo 14 let a v mém těle probíhala doslova hormonální bouře.

Nemusím snad ani popisovat své nadšení, když mi maminka oznámila, že nás bude za pár měsíců o jednoho víc.

Zatímco se všichni těšili a neřešili nic jiného než mámino rostoucí břicho, počet kopanců nebo pořízení kočárku, já se zajímala jen o sebe a své problémy s dospíváním.

Po Katčině narození se můj odpor k ní trochu zmenšil, měla jsem svým způsobem ráda, přesto jsem z ní nijak nadšená nebyla. Nikdy bych jí ale vědomě neublížila!


Ozvala se strašná rána

Ten den, kdy jsem svou hloupostí zavinila obrovské neštěstí, z paměti už nikdy nevymažu. Proklínám se za to, jak sobecká jsem byla a neustále přemýšlím, jestli by včas přiznaná pravda změnila osud mé sestřičky.

Byl večer, asi sedm hodin, když mě máma vyrušila v koupelně s tím, že jde vykoupat malou Katku. Tehdy nebyl sestře ještě ani rok a sotva sama seděla. Jen co byla napuštěná voda ve vaně a Kačenka si bezstarostně plácala do vody, zazvonil někdo u dveří.

Mamka mě poslala, abych to vyřídila. Byla to domovnice a trvala na tom, že musí mluvit s mámou. Otráveně jsem rozrazila dveře do koupelny a vyřídila vzkaz. Mamka mě požádala, aby bedlivě hlídala sestru ve vodě, že je hned zpátky.

Zamumlala jsem něco jako souhlas. Jakmile se zabouchly dveře, vzala jsem do ruky lak a začala si u vany lakovat nehty. Na Katku jsem pozor skoro nedávala.

Musela se nejspíš nějak nešťastně zavrtět a uklouznout, protože si vzpomínám, jak ve mně hrklo, když se ozvala ta strašná rána. Otočila jsem se do vany a hrůzou bez sebe jsem vytahovala bezvládné tělíčko sestry. Uhodila se zřejmě o stěnu vany a pak jí hlavička zajela pod hladinu.


Vypadala, že je v pořádku

Držela jsem ji zoufalá nad vanou a třásla s ní jako o život. Plácala jsem jí zádech ve snaze ji probrat. Najednou se tělíčko celé otřáslo a Katka se rozkřičela na celé kolo. Posadila jsem ji zase do vany a vzorně si s ní začala hrát.

Slyšela jsem, jak se zabouchly vchodové dveře a pak máminy rychlé kroky. Mezitím se sestra utišila a přestala plakat. Zběžně jsem ji prohlédla a neměla nikde ani modřinu ani bouli. Zdálo se, že je to nakonec dobře dopadlo.

Mámě jsem se o ničem ani slůvkem nezmínila. Bála jsem se, že by měla vztek a zas mi zakázala chodit ven jako obvykle, když jsem odmítla pomáhat.

Kdybych jen tušila, co svým mlčením způsobím, nechala bych si zakázat vycházky klidně doživotně, jen kdyby to Katce bývalo pomohlo.


Byla úplně jako vyměněná

Večer po koupání sestra trochu zvracela v postýlce a podle slov mámy i nezvykle rychle a brzy usnula. Teplotu prý ale neměla, tak se maminka neznepokojovala s tím, že se možná jen přejedla a bylo toho na ni ten den hodně.

Kačenka tu noc prospala celou bez jediného probuzení, ráno ale i přesto unavená a taková jako vyměněná. O nic neměla zájem, jen ležela v kočárku a zírala před sebe. Já jsem si její stav vůbec nedala do souvislostí s tím úrazem ve vaně.

Vzpomínám, jak začala být maminka nervózní a během balení věcí k dětské doktorce si mumlala něco o tom, že to není vůbec dobré. Vnímala jsem ji ale tak na půl, protože jsem měla doma kamarádku. Z ordinace už se máma domů nevrátila.

Přiběhl jen táta, celý pomatený mi řekl, že je s Katkou ve špitále a že se něco stalo. Jel za nimi, já zůstala doma.


Nenávratně poškozený mozek

Verdikt lékařů byl strašný. Kačenka měla krvácení do mozku spolu s těžkým otokem. V nemoci si máma vyslechla obvinění, že jí musela malá upadnout nebo se uhodila do hlavy.

Maminka jim tehdy přísahala, že se nic takového nestalo a že si nedovede její problémy vysvětlit. Všichni tam na ní prý koukali skrz prsty, dokonce i táta, který nevěděl čemu věřit.

Já jsem žila ve sladké nevědomosti až do chvíle, kdy za mnou přišla zoufalá máma, jestli mi náhodou Kačenka někdy nevypadla z ruky nebo se nepraštila do hlavy. Polilo mě horko. Vzpomněla jsem si na to osudné koupání.

Na sucho jsem polkla a roztřeseným hlasem vyslovila nejhorší lež svého života. Pobyt v nemocnici se potom stále protahoval, Katka prodělala spoustu vyšetření a vyhlídky byly čím dál horší. Dvakrát museli lékaři dokonce setru oživovat.

Trpěla jsem strašnými výčitkami, co jsem té malé provedla. Nakonec jsme si ji odvezli domů s tím, že je má nenávratně poškozený mozek a její vývoj se výrazně zpomalí.


Pravdu si vezmu do hrobu

Kačenky úraz mě změnil. Veškerý svůj čas jsem po jejím návratu domů věnovala jen jí. Dělala jsem všechno jen, abych mamince ulevila od starostí s postiženou sestřičkou nebo aby si mohla odpočinout. Od té chvíle uběhla už spousta let.

Katka je upoutaná na lůžko a žije v soukromém ústavu pro mentálně postižené a já jsem u ní každý den hned jak skončím v práci. Zůstaly jsme si jen my dvě a já přísahala mamince, že se o svou mladší sestru postarám. Pravdu jsem jí sice nikdy říct nedokázala, svůj slib ale dodržím.

Kamila V. (58), Zlín