Život se mi změnil během pár vteřin. Nebyla to moje vina, ale trpím tím i po letech.

V lidském životě přijdou někdy okamžiky, které ovlivní celý další osud. Mě jedna taková kritická chvíle potkala před deseti lety.

Náraz přišel z pravé strany

Každý den jsem dojížděla do práce autem, protože jsem to měla přes celé město. Někdy se se mnou svezla kolegyně Jitka, která bydlela po cestě. Toho tragického dne už jsem vyjížděla z parkoviště, když Jitka přiběhla na poslední chvíli.

Stačila půl minuta navíc a nestihla by mě. Pouhých třicet vteřin a všechno by bylo jinak. Jitka rychle nasedla a já se rozjela. Po chvilce jsme se blížily k velké křižovatce, kde byl vždy hodně rušný provoz.

Na semaforu naskočila zelená chvilku předtím, než jsem přijela, takže jsem jen přidala plyn. Potom přišel náraz, tvrdý, krutý, z pravé strany. Já jsem v té chvíli ztratila vědomí, takže co se stalo, vím jen od svědků a z vyšetřovací zprávy.

Zprava vjel do křižovatky kamión, už na červenou. Napálil to přímo do mého vozu. Náraz byl zdrcující. V bezvědomí mě převezli do nemocnice. Měla jsem několik zlomenin, těžký otřes mozku, vnitřní krvácení. Jitka, která seděla přímo na místě nárazu, zemřela na místě.

Žádná „kdyby“ neplatí

První dny v nemocnici, když jsem přišla k vědomí, byly spíše ve znamení bolesti a strachu. Pravidelně za mnou chodili manžel, děti i další příbuzenstvo. A také kolegyně z práce. To, že je Jitka mrtvá, jsem pochopila až postupně.

Tím, jak jsem byla v šoku, jsem si to podvědomě odmítala připustit nebo na to myslet. Čím víc jsem se uzdravovala, tím víc jsem si za smrt Jitky začala dávat vinu. Nejprve jen sama pro sebe, potom i před ostatními. Všichni mi to vyvraceli.

Poukazovali na to, že řidič kamiónu byl obviněn a potom odsouzen k nepodmíněnému trestu. Já jsem si často v hlavě přehrávala celou tu situaci. Neustále jsem pomýšlela na různá „kdyby“.

Kdybych bývala odjela z parkoviště o chvilku dřív, Jitka by mě tam bývala už nezastihla. Kdybych před křižovatkou nepřidala plyn, nedostala bych se do cesty kamionu – i když tam vjel na červenou, což jsem nemohla čekat.

Pokud člověk nad vším uvažuje logicky, tak samozřejmě musí přijít na to, že šlo o nešťastnou souhru okolností, na které jsem žádnou vinu nenesla. Ve mně ale převažovaly emoce.

Stěhování pomohlo jen částečně

Do práce už jsem se nevrátila. Nedokázala bych docházet tam a denně si uvědomovat, že Jitka už není mezi živými. S bývalými kolegyněmi jsem se postupně přestala stýkat. Celé dny jsem trávila doma a utápěla se ve výčitkách. Do auta jsem se bála nasednout.

Navštěvovala jsem pravidelně psycholožku, protože jsem trpěla silnou posttraumatickou poruchou. Doprovázel mě tam manžel, chodili jsme pěšky, i když to bylo dost daleko. Uzavřela jsem se do sebe, současně jsem si ale uvědomovala, co se to se mnou děje.

Bála jsem se, že to bude už setrvalý stav a že se nočních můr, sžírající lítosti a děsivých vzpomínek nikdy nezbavím. S pomocí manžela jsem si našla práci na doma.

I po roce od té smrtelné nehody se mnou všichni jednali jako v bavlnce, čímž mi ale vlastně připomínali, co se stalo. Když se můj stav nelepšil, přišel manžel s nápadem, že se přestěhujeme na venkov. Změna prostředí mi měla pomoci.

Ukázalo se to jako dobré řešení. Prodali jsme náš pražský byt a koupili malý domek ve středních Čechách. Začala jsem chodit ven, do přírody, kde jsem nevídala auta, která by mi připomínala osudný okamžik.

Bydlíme tu už několik let a za tu dobu alespoň zmizely moje noční můry. Občas mě ale ještě přepadne záchvat smutku a lítosti – to se pak na několik dní uzavřu do sebe a jen trpím. Manžel o tom ví a trpělivě čeká, až to přejde.

Kdybych mohla vrátit čas zpátky pár minut před tu nehodu, udělám to; jenže to bohužel nejde.

Eva L. (50), Posázaví