S těžkým srdcem s manželem sledujeme, jak strašně přísně se chová náš syn ke své ženě a hlavně dětem, které nemají ještě rozum.
Synovi je 35 let, má manželku a dvě děti – čtyřletou holčičku a ročního chlapečka. Ženil se před třicítkou po několikaměsíční známosti, kdy jeho přítelkyně otěhotněla. Do svatby ho natlačila hlavně ona a její rodina, on sám se moc nehrnul. Ale my jsme to taky považovali za správné, čekali přece dítě! Ke své ženě je neohleduplný, dcerku vychovává velmi autoritativně a tento styl výchovy začíná uplatňovat i na ročního synka. Na své děti křičí kvůli každé maličkosti. Výsledkem je, že se ho bojí, čtyřletá vnučka se mu radši klidí z cesty a když s ním musí promluvit, je na ní poznat, jak stresující to pro ni je. Jeho žena se tím trápí, mnohokrát s ním o tom zkoušela mluvit, ale nikam to nevedlo. I my jsme se mu pokusili promluvit do duše, ale on na všechny výtky reaguje arogantně, povýšeně a podrážděně. Je to náš syn, ale jsme radši, když ho nevidíme. Každá návštěva, oslava v jeho přítomnosti je utrpením. Machruje na každého, ve všem musí mít pravdu, jiné, než své názory neuznává, svými monology otravuje ovzduší. Všichni jsou špatní, jen on je ten nejlepší.
Neumí říct vlídné slovo
Byl takový vždycky, už jako dítě, ale to se dalo kočírovat. Pak následovalo několik klidnějších roků. Jenže teď, kdy je už pět let ženatý, má rodinu, hodnou ženu a krásné, chytré a zdravé děti, jakoby si toho nevážil. Nenechá je v klidu žít, na dětech pořád něco vidí, na manželce taky. Není divu, že toho už má dost. Svěřila se nám, že už není vůbec šťastná, že život je pro ni jen neustálé přemýšlení, aby zase neudělala něco špatně, když se blíží doba, kdy se má syn vrátit z práce, lítá po bytě jako blázen, jestli není někde nepořádek a svírá se jí žaludek. Ona i děti mu v podstatě slouží jako hromosvod na jeho nálady. Přitom k nim nemá důvod. Má dobrou práci, slušné postavení, nadstandardní plat. Ale i tam má s lidmi problémy, jak jsme se dozvěděli.
Jsme na straně snachy
Je nám ho na jednu stranu líto, ale pravdou je, že se s ním nedá vyjít. Nevíme, kde se v něm tohle vzalo. Máme ještě dvě mladší děti a žádné z nich takové není. Vždycky jsme v rodině drželi při sobě, když byly děti malé, hodně jsme se jim věnovali, zajímali se o to, co dělají, co cítí. Jsme z toho, jak žije a ubližuje svým nejbližším, hodně smutní. Jestli se sebou nic neudělá, dřív nebo později se mu manželství rozpadne, už teď snachu obdivuju, že to všechno snáší. A pokud se tak stane, jsme připraveni jí a dětem pomoci, jak bude možné, bez ohledu na to, co si o tom bude syn myslet. Za to, jaký je, cítíme s manželem vinu.
Zdena (63), Prostějov
