Byla jsem si jistá, že jsme vnuka vychovali dobře. K mému překvapení z něho ale vyrostl krutý a sobecký tyran, který se pro majetek a peníze nebojí ubližovat i svým nejbližším.
Vzpomínám jako by to bylo dnes, když u našich dveří zazvonil syn Miroslav a v náruči svíral malý ukřičený uzlíček. Třesoucím se hlasem nám ještě v chodbě sdělil, že za ním přišla jeho bývalá přítelkyně a do rukou mu doslova vrazila jen pár týdnů staré děťátko. Řekla mu, že je to jeho syn, že si myslela, jak všechno zvládne, ale nešlo to. Neměla prý kam jít, tak jí Mirek nabídl, aby zůstali i s chlapečkem přes noc, že ráno něco vymyslí. Když se ale vzbudil, byla pryč. Na stole mu nechala stručný vzkaz, že odchází, rodný list malého Kubíka a průkaz novorozence. Syn se stal přes noc tatínkem a k nám přišel s prosbou o pomoc. S manželem jsme ani vteřinu neváhali.
Obětovali jsme mu všechno
Mirek v té době pracoval i přes svůj nízký věk jako vrcholový manažer a nemohl si dovolit skončit v práci a zůstat doma s malým. Proto jsem ze zaměstnání odešla já a ve svých 45 letech si znovu okusila jaké to je pečovat o miminko. Nikdy by mě asi nenapadlo přemýšlet nad tím, co všechno jsem pro svého jediného vnuka udělala a obětovala, nebýt toho, jak odporně se později zachoval. Všechno jsme s mužem dělali z čisté lásky k němu a ve snaze vynahradit mu maminku, která ho narychlo opustila. Nesoudili jsme ji, neznali jsme její důvody, jen jsme doufali, že o své dítě jednou neprojeví zájem a po tom všem nám ho neodvede. Naše obavy se rozptýlily o několik let později, když synovi přišel úmrtí list jeho bývalé přítelkyně. Podlehla údajně těžké a vleklé nemoci. Vnuk tak navždy ztratil šanci, že pozná svou maminku. O to víc lásky a pozornosti od nás měl.
Souhlasili jsem s převodem
Ještě smutnější než ztráta maminky, kterou vnuk nikdy nepoznal, byla skutečnost, že po ní zůstaly jen dluhy. Tato událost nás všechny přiměla více přemýšlet o budoucnosti a zajištění chlapce. Syn, na kterého jsme už před lety přepsali naši rodinnou vilku, přišel s tím, že by ji rád věnoval Jakubovi. Miroslav byl zajištění, neměl se zle a chtěl, aby i jeho syn měl nějaký majetek, kdyby se cokoli stalo. Jakmile dosáhl vnuk dospělosti, tak jsme u notáře vše sepsali a i přes naše protesty nakonec nechali ve smlouvě věcné břemeno, že smíme ve vile dožít. Tím jsem si nevědomě podepsali svůj ortel.
Přivedl si domů kamarády
Jakub byl obeznámen s tím, že od nás a od svého otce dostal předčasné dědictví v době naší vily. Díky odhadci jsme zjistili, že náš domov včetně přilehlé zahrady má hodnotu téměř osmi milionů korun. Nenapadlo nás, jak může tak štědrý dar zamotat hlavu mladému klukovi. V době, kdy Jakub chodil na vysokou školu, odjel jeho otec do Německa, kde převzal vedení firmy. Zhruba tehdy se u nás začaly dít strašné věci. Jakub si vodil do domu své rozjívené kamarády. Popíjeli do noci, dělali nepořádek, ničili zařízení domu a útočili na sousedy. Chvíli jsme to nechali být, že je kluk mladý a potřebuje se vyřádit, když k nám ale začala jezdit pravidelně policie kvůli rušení nočního klidu, zasáhli jsme. Reakce vnuka byla taková, že je to jeho dům a může si dělat co chce. A jestli se nám to prý nelíbí, můžete se sbalit a táhnout do domova důchodců. Nevěřili jsme vlastním uším.
Útoky byly čím dál horší
Ačkoli bylo chování vnuka opravdu nesnesitelné, přisuzovali jsem to divokému dospívání a snaze ukázat se před kamarády. Útoky na mě a manžela ale neustávaly, naopak nabíraly na obrátkách. Zprvu jsem vše považovali za souhru špatných náhod, později nám začalo docházet, že jsme terčem vnukovy snahy dostat nás z domu pryč. Jednou nám třeba vyměnil zámek u dveří, jindy poškodil bojler a připravil nás o horkou vodu na několik dní. Rozbil také úmyslně lednici, probodal nám gumy u auta nebo v noci rozbil okno v ložnici, kde jsme spali. V okamžiku, kdy už nám ale začalo jít o holý život, dostaly jsme strach a chtěly vše oznámit synovi a policii. Tehdy v naší části domu pustil vnuk všechny plotýnky plynového sporáku. Jen díky obrovskému štěstí nedošlo k výbuchu. Poslední kapkou pak bylo, když manžel po cestě od lékaře naboural, protože auto zkrátka nebrzdilo. Vnuk mu totiž naštípl hadičky od brzd.
Nemohla nám ani policie
Našemu oznámení policie nevěnovala příliš pozornosti. Jakuba nikdo při činu nechytil a bylo to jen naše slovo proti jeho. Navíc, když se dozvěděl o našem udání, přestal se ovládat úplně. Sebral nám mobilní telefony a v domě nás zamkl. Týden nás držel o hladu a bez topení. Hrůzou z toho, co nás další den čeká jsem mnohdy ani nespali. S Mirkem, který čas od času volal, jestli je vše v pořádku, jsme směli mluvit jen pod vnukovým dozorem, takže jsme neměli šanci žádat ho o pomoc. Naštěstí má syn zřejmě vycítil, že se je něco v nepořádku a aniž by komukoli cokoli řekl, objevil se u našeho domu. Vnuk byl tou dobou ve škole a tak jsme mohly přes zamčené dveře jeho otci vylíčit, jak žijeme. Přivolaná policie nás spolu s jednotkou hasičů vysvobodila z domácího vězení a předala k ošetření záchranářům. Byly jsme podchlazení, hladoví a otřesení, jinak ale zcela v pořádku. Jakmile jsme nabrali trochu sil, vzal nás Miroslav k sobě do Neměcka. Našeho povedeného vnuka, který ani na okamžik neprojevil sebemenší lítost, teď čeká soud a možná prý dokonce i vězení.
Božena H. (62), Brno
