Předvánoční úklid se mi vymkl z rukou, najednou jsem se na několik vteřin ocitla na druhém břehu. Naštěstí jsem se zase vrátila.
Stalo se to, když jsme se přestěhovali do většího bytu. S dětmi jsme se dlouho tlačili v dvougarsonce a najednou se nám splnil sen. Říkala jsem si, že nás čekají ty nejúžasnější Vánoce v životě, konečně máme ložnici jen pro sebe a naše dvojčata svůj pokoj. Když přijde návštěva, můžeme sedět v obývacím pokoji, který bude vždy naklizený. Proto jsme vzali ten byt, i když byl v děsivém stavu. Bylo tam hodně práce a dodělávek. Předchozí majitelé se evidentně nestarali o nic. Nikdy jsem neviděla tak vybydlený byt, ale byl na pěkném místě, za rohem byla škola a já i manžel jsme to měli blízko do práce. Když přiložíme ruku k dílu, bude ten byt velkolepý. Probírali jsme své sny každý večer před spaním.
Byt byl nebezpečný
Nejvíc mě štval vodní kámen všude na kohoutkách a bateriích. Nemohla jsem se na to dívat. Vzala jsem si proto dva dny volna s tím, že se této své fóbie, která mi kazila radost, zbavím hned. Blížily se Vánoce a já chtěla, aby byl náš nový byt do Štědrého dne krásně čistý, voňavý a načančaný. Ve dřezu jsem tedy pustila vodu naplno a chtěla naplnit kyblík, že umyji všechny police a skříňky. Velký tlak vody ale vystřelil celou baterii do vzduchu. Letěla několik metrů přes dvě místnosti, kde se zastavila o zeď v obývacím pokoji. Prudký a ledový proud studené vody se mi zaryl do očí a pusy. A najednou se mi v pouhých mikrosekundách stalo něco podivného…
Pohled na druhý břeh
Nejprve mi proběhl celý život před očima. Ukázalo se mi ale jen to pěkné a krásné. Pak mě prostoupil hřejivý pocit. Z okna jsem venku viděla léto, slunce svítilo a paprsky se třpytily všemi barvami. Bylo mi neskutečně dobře. Cítila jsem, že mám kolem sebe všechny, co mě mají rádi. Nic mi nechybělo. Starosti byly pryč. Viděla jsem najednou dědečka, jak mě vítá a natahuje ruce. Všechno bylo tak prozářené, stěny bytu zmizely, zmizel nábytek, cítila jsem úžasnou lehkost. Jako bych vlála. Dědeček mě zval k sobě – čekal na mě.
Začala jsme se vznášet
Vzpomněla jsem si na manžela a děti, co budou dělat, když nebudu s nimi, a co já bez nich? Jenže hned vzápětí jsem odkudsi slyšela hlas, že to tak má být. Tak jsem vykročila k dědečkovi. A pak najednou tma! Když jsem se probrala, rukama jsem se snažila zastavit proud vody. Vykašlávala jsem vodu. Oči mě bolely a nic jsem neviděla. Přívod vody se mi nakonec podařil zastavit a já jen zírala na tu spoušť. Všude kaluže vody. Já mokrá na kost. Až do té doby jsem nevěřila v boha, ani v nebe. Byl konec listopadu, proč jsem viděla z okna hřejivý letní den? Proč jsem se cítila tak dobře a v teple, když voda byla ledová? Proč jsem viděla dědečka, který před pěti lety zemřel? Mám spoustu otázek, na které nikdo nezná odpověď.
Ludmila (36), Prachatice
