Toužila jsem po velké rodině, osud mi však nadělil nakonec jen dceru Denisu. Žila jsem jen pro ni, než mi ji vlastní sestra zákeřně odloudila. Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá.
Je smutné, že ty největší a nejbolestivější zrady nám zpravidla způsobí ti, od nichž bychom to čekali nejméně – naši nejbližší, rodina a přátelé. V mém případě to byla sestra, která bývala vždycky nezištnou oporou, nejlepší kamarádkou a moudrou rádkyní. Nikdy jsem nepochopila, jak mě mohla tak strašně zradit a zničit to jediné na čem mi kdy opravdu záleželo. Moc dobře musela vědět jako bolest mi svými kroky způsobí a přesto neváhala vzít mi to nejcennější v mém životě. Marně pátrám v paměti, jestli jsem jí někdy v uplynulých letech neublížila, že by se mi třeba mstila. Nejsem si ale vědoma ničeho tak zásadního, aby jí to dalo právo odvést mi mé milované dítě a připoutat ho k sobě díky lžím a intrikám.
Vyrostly jsme jako dvojčata
Se sestrou nás dělil rozdíl jednoho roku. Vyrůstaly jsme jako dvojčata a všechno prožívaly společně. První lásky, zklamání i lumpárny. Později jsem dokonce nastoupily i na stejné učiliště a vyučily se cukrářkami. Lída byla vždycky oproti mě víc společenská a ráda bývala středem pozornosti. Já jsem byla spíš tichá a nejšťastnější jsem byla někde stranou v klidu. Dobré vztahy nám vydržely i v dospělosti. Lída pracovala v pekárně na náměstí a já jen o pár ulic dál v malé rodinné cukrárně. Tam jsem se tehdy také potkala s Markem, svým budoucím mužem a otcem mé dcery Denisky. Po několikaměsíční známosti jsme se vzali a plánovali, že budeme mít velkou rodinu. Lída, která byla hodně do větru se vdala krátce po mě za majitele řeznictví, které sousedilo s pekařstvím. Vypadala, že je ve vztahu spokojená. Neměli se na tehdejší dobu vůbec zle. Hodně si dopřávali a na rozdíl od nás o děti nestáli. Chtěli si hlavně užívat života.
Musela jsem si na ni počkat
Přesto, že jsem se snažili opravdu hodně, dítěte jsme se s manželem ani po třech letech nedočkali. Byli jsme z toho oba zničení. Oporou mi byla kromě Marka hlavně Lída, která mě brávala do divadla, na výlety nebo jen tak do vinárny, abych přišla na jiné myšlenky. Vzali nás dokonce s manželem na dovolenou do Bulharska, že prý musíme změnit prostředí. Byla jsem jí za to moc vděčná, protože to byla právě ona dovolená, která nám pomohla zapomenout na trápení a uvolnit se. Měsíc po návratu z Bulharska jsem zjistila, že jsme si dovezli ten nejkrásnější suvenýr – děťátko! Čekali jsme nakonec téměř čtyři roky, ale dočkali se. Byla jsem na sebe velmi opatrná, aby bylo vše v pořádku. Nedokážu popsat to štěstí, když se nám dcera narodila. Ačkoli Lída nikdy po dětech netoužila, příchod Denisy na svět ji hodně ovlivnil a sama začala o rodině uvažovat.
Zůstala jsem na vše sama
Mé štěstí netrvalo bohužel dlouho. Když byly Denise tři roky, prodělal manžel silný infarkt a na jeho následky po pár dnech zemřel. Najednou jsem zůstala na všechno sama. Nebýt dcery, kdo ví, jestli bych měla sílu žít dál. I tehdy mi byla oporou Lída, která u nás trávila dny i noci a pomáhala mi se vším, co bylo třeba. Zařizovala dokonce i Markův pohřeb, já na to neměla sílu. Čím víc času u nás trávila, tím blíž měla k Denisce. Její muž ale o dětech nechtěl ani slyšet, což manželství hodně poznamenalo. Nakonec se Lída rozvedla, odstěhovala se od něho a zůstala u nás. Měla jsem velký byt, takže jsme všichni měli své soukromí. Dceru jsme vychovaly společně, pro Denisku byla má sestra jako druhá máma a mě nikdy nenapadlo, že by na tom bylo cokoli zlého.
Neměla v plánu se jí vzdát
Když bylo Denise zhruba 15 let, odstěhovala si Lída své poslední věci k novému partnerovi, kterého si později vzala. Poslední rok u nás už moc nebyla, věnovala se víc sobě a svému soukromí, což jsem jí nemohla mít za zlé. Já si nikoho nehledala, jediný muž mého života mi odešel a tím pro mě láska navždy skončila. Byt byl bez Lídy najednou takový prázdný, bez energie, bez šťávy. Nejhůře to nesla Denisa, které se moc stýskalo. Začala proto za Lídou jezdit k ní domů. Z počátku jen občas, později to bylo už pravidlem a nakonec tam zůstávala i přes víkendy. Cítila jsem, že se mi má holčička vzdaluje a nevěděla jsem co s tím. Veškerý svůj volný čas trávila s mou sestrou. Mě nikdo najednou nezval, připadala jsem si odstrčená. Když jsem ale vznesla námitku, že by mohla být dcera také občas se mnou, dostalo se mi hodně studené sprchy.
Koupila si ji drahými věcmi
Lída se stejně jako v prvním případě uměla dobře vdát i podruhé. Její manžel byl zámožný podnikatel, který jí dal kartu a neřešil za co utrácela. To jí dalo do ruky žolíka, kterého jsem nemohla nijak trumfnout. Pořizovala Denise drahé oblečení, boty nebo šminky. Brala jí do vybraných restaurací, na kosmetiku a ke kadeřníkovi. Dávala jí také bez mého vědomí dost vysoké kapesné. Z mé skromné holčičky udělala brzy rozmazlenou fiflenu, která musela mít všechno. Já si nic takového nemohla dovolit a právě to bylo často příčinou našich hádek. V okamžiku, kdy Denisa oslavila 18. narozeniny, sbalila si věci a oznámila mi, že se stěhuje k tetě Lídě. Prosby, sliby ani mé nářky ji nezajímaly. Vmetla mi do očí, že zatímco pro Lídu je vším, já jsem prý zahleděná do sebe. Křičela, že se jí kvůli mně všichni vždycky smáli a oblíbenou se stala až díky tetě. Lída, která vlastní děti neměla si mou dceru přivlastnila a udělala z ní jiného člověka. Vzala mi ji. Sprostě ji ukradla a připoutala ji k sobě penězi. Denisa sice občas zavolá nebo napíše, za svou mámu mě už ale léta nepovažuje.
Milena K. (56), Čáslav
