Je mi padesát let, jsem třicet let vdaná a mám dvě už dlouho dospělé děti. Nevypadá to, že by se jim chtělo od rodičů odejít…
Synovi je třicet let a dceři sedmadvacet. Své děti miluji a přeju jim jen to nejlepší, poslední dobou ale cítím, že mě ta naše rodina zmáhá. Za své pocity se stydím, ale přiznávám, že bych byla ráda, kdyby se už syn i dcera konečně osamostatnili. Jenže oni se k tomu nemají. Ani jeden z nich nemá prý takový plat, aby utáhl samostatné bydlení…
Můžu si za to sama
Byla jsem vychovávaná tak, že žena je pro svou rodinu pilířem a na svých bedrech musí nést veškerou péči o domácnost. Dělala to tak moje babička, maminka a já jsem to považovala za samozřejmé. Manžel si na můj servis velmi rád zvyknul a za pětatřicet let manželství doma nehnul prstem, v životě nedržel v ruce například vysavač. Všechno jsem dělala já. Dřív mi to nevadilo, ale čím jsem starší, tím mám menší páru a začíná mě to zmáhat. Navíc to mám náročnější v práci, chodím hodně unavená a doma místo odpočinku vařím večeři pro celou rodinu, peru prádlo pro čtyři dospělé lidi, uklízím… Nikdo se do ničeho nezapojí, maximálně dcera, když jí výslovně řeknu, tak neochotně přiloží ruku k dílu.
Jak z toho ven?
Před půlrokem jsem si s nimi promluvila, vysvětlila jim, že jsem unavená a že už ode mne nemůžou očekávat takový servis, na jaký byli zvyklí a požádala je, aby se víc zapojili. Jejich reakce mne šokovala. Podle nich doma nenadělají žádný nepořádek, chodí se domů jenom vyspat a nechápou, z čeho jsem tak unavená. Manžel mi na rovinu řekl, že se na stará kolena nebude učit uklízet, že to je ženská práce. Bylo mi z toho ouvej. Uvědomila jsem si, že jsem si to způsobila sama. Pořád jsem kolem všech skákala, vařila teplé večeře, skládala prádlo do šuplíku, chystala snídaně i svačiny do školy a později do práce. Taková péče se pro ně stala samozřejmostí. A já najednou stála před rozhodnutím, co udělat?
Přála jsem jim to
Chtěla jsem vyhlásit stávku a chovat se tak, jako oni. Nedělat doma nic. Já bych to ale asi nevydržela a hlavně bych neustála manželovy výstupy, které by přišly. Umí být hodně nepříjemný a slovně agresivní, když řve, třesou se okenní tabule. Jak mám svou rodinu po tolika letech převychovat? A tak jsem dál trpěla doma své dávno dospělé děti, které si užívají mamahotel. Až dopadla poslední kapka. Do nemocnice mě odvezli přímo z práce. Infarkt. Ležela jsem tam na přístrojích a říkala si, jak Boží mlýny domlely. Při představě, jak to asi vypadá doma, mě poléval pocit škodolibé radosti. Při pohledu tváří tvář do tváře smrti jsem se vzpamatovala a domů nespěchala. Nechala jsem si napsat lázně a bez špatného svědomí tam odjela. Když jsem se vrátila domů, něco se změnilo. Dcera mi pomáhá bez řečí, syn začal uvažovat o přestěhování k přítelkyni, a manžel? Už se řvát na mě, až se okna třesou, neodváží.
Bedřiška (53), Znojemsko
