Moje sedmnáctiletá vnučka našla zalíbení v hádkách. Dohadovala se snad o všem na světě a nic, co jsem udělala, nebylo dobré. Rozhodla jsem se jí ukázat, jaké to je!
Svoji jedinou, krásnou a chytrou vnučku jsem milovala od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřila. Dcera si ji pořídila bez partnera, na poslední chvíli. Bylo už jí hodně přes čtyřicet, když jí z ničeho nic začaly tikat biologické hodiny. Do té doby nechtěla o dítěti ani slyšet. Dokonce jsem se nesměla ani zmínit o žádné kamarádce či kolegyni, již přibylo do rodiny vnouče. Dcera to brala jako provokaci!
Na vnučku jsem byla pyšná
O to větší bylo moje překvapení, když mi dcera oznámila, že čeká miminko! Myslela jsem, že samou radostí dostanu infarkt! Nějakého chlapa jsme nehledaly. Ani ona, ani já, ve svém věku. Coby dávno rozvedená mě nějaké choutky na partnerské soužití přešly. A tak jsme naši Rozálii statečně rozmazlovaly a zahrnovaly vším, po čem zatoužila. Navzdory naší dost benevolentní výchově z ní nevyrostl nějaký rozmazlený jedináček nebo rozcapená primabalerína. Byla šikovná na ruční práce a ve škole dobře prospívala. Byly jsme na ni s dcerou náležitě pyšné! Tahle idylka ale bohužel neměla dlouhého trvání. Úderem šestnáctých narozenin se Rozálie začala měnit. K horšímu!
Najednou jí nebylo nic dobré
Odmlouvala, kritizovala a oči vyvracela, že jí div nevypadly. „Má na to nárok, je v pubertě!“ utěšovala jsem dceru, když si občas i s pláčem na dceru stěžovala. Obě jsme se snažily být tolerantní, ale všechno má svoje meze. Čím víc se blížily Rozáliiny sedmnácté narozeniny, tím méně jsme ji poznávaly. Obarvila si vlasy na havraní čerň a oči silně podmalovala černými linkami. Oblékala se do takových těch roztrhaných věcí, které vypadaly jako z kontejneru, ale byly ve skutečnosti nehorázně drahé. Vždycky když ke mně přišla, a bylo to často, pohádaly jsme se. Někdy o maličkosti, někdy o zásadní věci. Nic se jí nelíbilo. Naše generace, naše politika i my důchodci.
Nechala se potetovat
„Pořád si jen stěžujete a chcete vysoké důchody. Jste rozcapení!“ řekla mi jednou a já jí dala pohlavek. Myslela jsem, že už se neukáže, ale ona přišla. Ony jí ty hádky vážně bavily. Jednou přišla už notně naštvaná předem, ještě mě ani nepozdravila. Vešla načuřeně do kuchyně a já se nezmohla ani na slovo. Měla čerstvé tetování přímo na krku! Dokud se nechala tetovat na zádech a břiše, utěšovala jsem se, že to pod oblečením nebude vidět. Ale teď? To se zakrýt nedalo. Dokonce ani rolákem. Tetování jí vybíhalo až k čelisti. Hrůza hrůz! Málem jsem se rozplakala, ale nechtěla jsem jí udělat radost. „Hezký, viď babi?“ ptala se a čekala hádku. Já ale byla zticha. Nemluvila jsem s ní. Mlčky jsem jí podala talířek s koláčem a šla si zapnout televizi.
Nastrojila jsem se jako ona
Na mém oblíbeném kanálu o zvířatech zrovna požíral lev nějakou svoji oběť a mě najednou napadlo: „Taky budu lev a dám jí to pořádně sežrat!“ Na tržišti jsem si nakoupila co nejlevnější džíny, boty na podpatku a taky černou barvu na vlasy. Od dcery jsem zjistila, kdy se za mnou Rozálie chystá, abych se stihla na její návštěvu náležitě připravit. Obarvila jsem se, podmalovala oči černou tužkou. Řasy se mi nalepit nepovedlo, škoda. Džíny jsem prostříhala nůžtičkami na nehty a tričko upravila tak, aby bylo co nejpodobnější tomu jejímu. Prostě velký výstřih a délka nad pupík. Byla jsem sice štíhlá, ale vypadala jsem hůř, než příšerně. Vrcholem všeho bylo moje umělecké tetování. Ze zakoupených obtisků jsem vystříhala nejrůznější kříže a srdíčka. Nalepila jsem si je všude, kde to bylo vidět. I na svůj dost vrásčitý krk. Polila jsme s voňavkou a netrpělivě vyhlížela vnučku.
Moje vizáž ji vyléčila
Když přišla, nevěřila svým očím. Já ji ale nenechala moc přemýšlet. Popadla jsem jí za loket. „Pojď, půjdeme se projít!“ poručila jsem jí a táhla ke dveřím. „Babi, to snad nemyslíš vážně. To chceš jít takhle? A jak to vůbec vypadáš?“ ptala se nevěřícně, ale já už ji táhla po schodech ven na ulici. Prošly jsme spolu přes celé naše malé město a potkaly spoustu známých. Ti na nás koukali jako na blázny. Spolu jsme vůbec nemluvily. Až doma vnučka promluvila: „O. K. babi. Pochopila jsem. Vypadám jako strašidlo. Ale ty jsi bourák, že ses kvůli mně tak zesměšnila!“ Její omluvu jsem brala jako svoji satisfakci. Na příští návštěvu přišla po dlouhé době moje milá a usměvavá Rozálie. A v normálním oblečení!
Svatava D. (58), Karlovy Vary
