Opravdová síla přátelství

Total
1
Shares

V nouzi člověk pozná přítele. Prodávala jsem kamarádce různé věci za přehnanou cenu. Špatné svědomí mě trápí dodnes.

Když jsme se s Terezou potkaly v šesté třídě, vůbec jsem ji neměla ráda. Já seděla v první lavici, ona v poslední. Každá jsme měla kolem sebe jiný okruh přátel, já ty snaživé a pilné žáky, ona ty, které zajímal z učení nejvíc tělocvik. I když ji to ve škole nebavilo, přesto měla občas lepší výsledky než já, která jsem se vždy pečlivě připravovala. Byla přirozeně inteligentní, myslím, že ji stačilo sedět v lavici a poslouchat, aby pak dostala výbornou. Brala jsem to jako velkou nespravedlnost, když se přihlásila stejně jako já na gymnázium, kam se dostávali jen ti nejlepší studenti.

Doučovala mě tance

Když jsme spolu jely v autobusu na přijímačky, vůbec jsem se s ní nebavila. Říkala jsem si, že se jí konečně zbavím, až se na gympl dostanu, a ona ne. Jenže osud tomu chtěl, abychom se dostaly obě. Tak začaly naše společné jízdy z naší vísky do nedalekého města. Kamarádkami jsme se staly až na tanečních. Byla jsem hrozné dřevo, zatímco Tereza na parketě excelovala. Neváhala chodit o víkendu k nám domů a trénovat se mnou, abych se na dalších hodinách opět neztrapnila. Když jsme maturovaly, byly z nás nerozlučné kamarádky. Ona odešla na vysokou do Prahy, já na pajdu do krajského města.

Manžel a miminko

Ještě jsem nezačala učit, když jsem potkala Filipa. Měl hotelovku a v našem městě skvělé místo v jednom z nejlepších podniků. Zamilovala jsem se a uvěřila jeho sladkým slovům. Byl o pět let starší a stihl se už oženit, mít dítě, a rozvést se. Když jsem otěhotněla, vzali jsme se. Našli jsme si byt na pěkném místě. Cítila jsem se spokojená. Pravda, peněz jsme moc neměli, ale já žádný palác a tučné konto nepotřebovala.

Azyl u rodičů

Jenže pak přišla hrozná rána – Filip si sbalil věci a zanechal mi dopis, v němž stálo, že se stěhuje k jiné, na alimentech se prý domluvíme i bez soudu. Jenže se tak nestalo. Několik měsíců jsem od něho neviděla ani korunu, musela jsem se přestěhovat k rodičům a podat žádost o rozvod. Nastalo mi v životě peklo. Denně jsem měla od našich na talíři výčitky. I když jsme měly s dcerou střechu nad hlavou, zahradu a babičku s dědečkem, nedalo se to vydržet. A tehdy jsem potkala po letech Terezu. Přijela za rodiči. Finančně na tom nebyla špatně, tak mě to napadlo…

Nabídla jsem jí šperky

Od Filipa jsem kdysi dostala sadu šperků, které mi koupil bůhví kde. Tvrdil, že to je zlato a brilianty. Snadno mi takový nesmysl nalhal, věděl, že se v takových věcech nevyznám. Když jsem se pochlubila matce, vysmála se mi. Já to ale tehdy neřešila. Když jsem dorazila na schůzku s Terezou, dodala jsem si odvahu dvojkou vína a šperky jí nabídla, a řekla si za ně nehoráznou cenu.

Kuráž mi dodávala představa, že bych se za ty peníze mohla hned zítra odstěhovat s dcerou do podnájmu. Tereza si se zájmem šperky prohlížela a tvářila se nadšeně. „Ty musím mít! Hned vyberu z bankomatu a peníze ti dám.“ Nemohla jsem uvěřit, že se to povedlo.

Prodala jsem jí kdeco

Rozešly jsme se a já spěchala řešit svůj problém. Až když jsem se zabydlela a přešlo prvotní nadšení, přepadlo mě svědomí. Jak jsem to mohla Tereze udělat? Ale jak šel čas, dostala jsem se opět do složitých problémů, a nedostatek peněz umlčel mé špatné svědomí. Vyhrabala jsem porcelán po babičce, který jsem zkoušela prodat v bazaru. Nabídli mi za něj tři stovky, já si ale neváhala za něj říct kamarádce tři tisíce.

Chtěla jsem vše napravit

Tereza se mnou nesmlouvala, a tak jsem jí během dalších deseti let prodala kdeco. Něco jsem třeba levně koupila v bazaru, a pak jí to střelila za desetinásobek. Vytahala jsem z ní tak téměř sedmdesát tisíc. Svědomí mě ale hryzalo každou noc. Říkala jsem si, že to Tereze jednou všechno vrátím. A ta chvíle přišla. Když se dcera osamostatnila, já měla slušně placenou práci a do toho jsem podědila domek po rodičích, který jsem prodala. S obálkou, ve které bylo sedmdesát tisíc, jsem se rozjela do Prahy.

Peníze nepřijala

Terezu jsem pozvala na skleničku, předala jí obálku a začala ze sebe soukat pravdu. Tereza se ale jen usmála a chytla mě za ruku. „Už toho vysvětlování nech! Já to věděla od první chvíle, že to zlato není pravé a brilianty jsou obyčejné sklo, ale chtěla jsem ti pomoct. Jsme nejlepší kamarádky, a ty přece nějaké peníze nerozdělí.“ Slzy se mi nahrnuly do očí. Nastala komická chvilka, kdy jsme si vzájemně vnucovaly obálku s obnosem. Ani jedna jsme peníze nechtěla. Nakonec si ji ale Tereza přece jenom vzala a následující den šla do cestovní kanceláře, kde pro nás dvě objednala zájezd do Thajska. Když mi tu zprávu oznámila, málem jsem omdlela.

Objevujeme svět

Nemohla jsem tomu uvěřit. „To je skvělý nápad!“ vyhrkla jsem ohromeně. Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá čerstvá krev a síla. Za dva měsíce jsme s Terezou vyrazily na cestu svých snů. A nelitovaly jsme. Byla to ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem v životě měla. Tím to ale neskončilo. Od té doby jezdíme spolu na dovolenou každý rok a objevujeme úžasná místa. Vím, že mám tu nejlepší kamarádku na světě. Jenom opravdové přátelství totiž dokáže tak nezištně a obětavě pomoct, když se člověk dostane do potíží.

Jana L. (57), Mělník

Také se vám může líbit