Moderní doba, řekla jsem si a odepsala na inzerát z internetu. Fungovalo to, a tak jsem po pár dalších e-mailech vyrazila na nádraží, ze kterého mi jel vlak do městečka, kde můj internetový známý bydlel.
Když jsem vystoupila z vlaku, uvázala jsem si kolem krku puntíkovaný šátek, který byl naším poznávacím znamením, a s napětím jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala vysokého muže. Mirek měl být bezmála dva metry vysoký. Pak jsem ho uviděla. A on mě taky. Přišel ke mně, shýbl se z té své výšky a rovnou mi dal pusu na uvítanou se slovy: „Ahoj, Lído, tobě to sluší…“ Ohromeně jsem na něj koukala. Pak mě vzal kolem ramen a odvedl ke svému autu, které zaparkoval nedaleko nádraží, a odvezl si mě rovnou k sobě domů.
Předem si mě prověřila
Nebylo to daleko, jen do blízké vesnice, kde nás na zápraží uvítala starší paní. Mirek nás představil: „Lído, tohle je moje maminka… Mami, tohle je ta Liduška.“ Věci braly tak rychlý spád, že jsem nebyla schopna slova. „Dobrý den,“ vykoktala jsem a zakrývala rozpaky. „Vítám vás,“ odpověděla ta dáma významně a v hlase bylo znát, že ví o celé situaci více, než se na první pohled zdálo. Přede mnou totiž stála přesně ta samá paní, se kterou jsem seděla před chvílí v kupé vlaku. Pouze vystoupila stanici přede mnou. Zřejmě ji pak musel někdo odvézt domů.
Byl to vášnivý lovec
Maminka šla připravit něco na uvítanou a Mirek mě vzal na obhlídku domečku. Pak jsme se posadili na pohovku v obýváku a začali rozpačitě konverzovat. Navázali jsme přesně tam, kde jsme v e-mailech přestali. Mirek se totiž zmínil, že ho baví les a lov, takže kromě své práce v autodílně se věnuje myslivosti. Jeho vášeň se nedala přehlédnout – celý domek byl totiž plný trofejí, od paroží po vycpaniny. No nazdar, kam jsem to vlezla, napadlo mě. Já mám les sice taky ráda, ale zvířátka ještě víc, a hlavně živá a zdravá. „Úžasné,“ vydechla jsem ohromeně. „A ty poličky jsi dělal sám?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Přikývl. „Jsem takový všeuměl.“ Pak mě vzal za ruku a podíval se mi do očí. „Jsem strašně rád, že jsi přijela. Konečně, po půl roce dopisování,“ rozplýval se Mirek a já to všechno pomalu rozdýchávala.
Nečekané přiznání
Seděla jsem na pohovce jako na trní, a nakonec jsem vyslovila otázku, která mi po celou dobu vrtala hlavou. „A teď mi prosím tě řekni, proč zrovna ty, všeuměl, chlap jako hora, s vášní pro lov a přírodu, sis podal inzerát?“ Mirek se začal ošívat a za mnou se náhle ozval hlas jeho maminky. „Ten jsem musela podat já. On na to neměl odvahu. Od chvíle, co mu pláchla jeho družka Jarmila, byl pořád jenom v lese a s nikým kromě mě se nebavil. Už jsem se na to dál nemohla dívat.“ Podívala jsem se na jeho maminku a nevěřila jsem vlastním uším. Pak jsem upřela svůj zrak na Mirka. Ten na to neříkal nic, jen krčil rameny. Bože, co mě tady ještě čeká, pomyslela jsem si…
Rozuměli jsme si
Po jídle mě vzal Mirek ven. Prošli jsme se pěkným údolím a lesem a povídali jsme si. Vyprávěl mi o svém dětství a rodině. K mému překvapení mi s ním bylo moc hezky a když jsme se ten den pak loučili, bylo mi líto, že odjíždím. Po návratu domů jsem přemýšlela, jak dál. Mirek se svojí maminkou mi dali nenápadně čas na rozmyšlenou. A tak jsem přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla, že k nim ještě jednou zajedu. Další návštěva se protáhla na dva dny. Mirkova maminka nám dala více prostoru, takže jsme měli s Mirkem možnost lépe se poznat. Když jsem po těch dvou dnech odjížděla, bylo nám oběma smutno.
Týden jen pro nás dva
Poté jsme se navštěvovali stále častěji a na podzim jsme vyrazili na týdenní dovolenou do hor, kde se o mě Mirek staral jako o princeznu. Když se blížil konec pobytu, shodli jsme se na tom, že je nám spolu dobře a že už se od sebe nechceme odloučit. Mirek byl báječný muž – sice vysoký jako hora, ale hodný, milý a pracovitý. A jeho maminka mě měla ráda jako svou dceru. Líbilo se jí, že se nebojím vzít za práci a že klidně i vykydám hnůj z chléva. Jediné, na co si pak občas postěžovala bylo, že Mirek si se mnou pořád povídá, já od něho nedokážu odtrhnout oči, a ona se tím pádem cítí tak trochu odstrčená. Tak ať s tím prý už konečně něco uděláme…
Drží basu s vnoučaty
A my ji poslechli na slovo. Vzali jsme se a během tří let jsme ji udělali dvojnásobnou babičkou. Od té doby si na dlouhou chvíli a nedostatek lásky a pozornosti už stěžovat nemohla. Obě naše děti – syn Tomášek a dcera Karolínka totiž svou babičku nade všechno milují. A ona je taky. Dodnes, i když jsou už oba v pubertě, na ně nedá dopustit, dělá jim alibi a kryje všechny jejich lumpárny.
Lída K. (47), severní Čechy
